Jorge Volpi: Při pátrání po Klingsorovi (předmluva)

Snažil jsem se zůstat klidný, i když jsem si uvědomoval, že bych klidně mohl být další na řadě. Když jsem se ale dozvěděl, že Heini – Heinrich von Lutz, můj přítel z dětství – byl zatčen, byl jsem si jistý, že mé dny jsou sečteny. Co jsem ale mohl dělat? Uprchnout z Německa? Schovávat se? Utíkat? Byli jsme přímo uprostřed nejhoršího období války. Bylo by to zcela nemožné. Vše, co jsem mohl dělat, bylo tiše čekat na jednotky SS nebo Gestapo, až proniknou do mého domu. Když budu mít štěstí.

Přesně, jak jsem si to představoval, vrazi nemarnili čas. O pár dní později přijelo k mému domu Gestapo, dali mi pouta a odvezli mě rovnou do Plötzensee.

20. července 1944 se zvláštní skupina úředníků Wehrmachtu ozbrojených sil Třetí říše, podporovaná desítkami civilistů, pokusila o atentát na Hitlera, když Führer předsedal na poradě v Rastenburgu, vrchním velitelství, asi 600 km východně od Berlína. Vůdcem této skupiny byl hrabě Klaus Schenk von Stauffenberg, mladý plukovník, který byl zraněn při plnění branné povinnosti v Severní Africe. V den atentátu Stauffenberg umístil pár výbušnin do kufříku, který byl poté vložen pod Führerův pracovní stůl. Stauffenberg čekal až do chvíle, kdy nálože vybuchnou, což bylo signálem, že státní převrat může začít, úder, který by ukončil nacistický režim a možná i celou 2. světovou válku.

Stauffenbergův plán ztroskotal na zcela nepatrné, a tím nešťastnější chybě. Buďto jedna z náloží nevybuchla, nebo byl kufřík umístěn příliš daleko od místa, kde Hitler seděl. Führer unikl jen s pár škrábanci a ani jeden z přítomných vyšších důstojníků nebyl vážně zraněn. Navzdory selhání prvotního momentu překvapení měli spiklenci v úmyslu v plánu pokračovat, ale další den časně zrána nacisté znovu ovládli situaci. Hlavní organizátoři puče – Ludwig Beck, Friedrich Olbricht, Werner von Haeften, Albrecht Ritter Mertz von Quirnheim a, samozřejmě, Stauffenberg – byli zatčeni a téže noci na hlavním vojenském velitelství v berlínské Bendlerstraße popraveni. Stovky dalších byly na příkaz říšského velitele Ochranného oddílu a nového ministra pro vnitřní záležitosti Heinricha Himmlera rychle zatýkány.

Vzhledem k nebývalému počtu lidí, kteří byli do celé záležitosti zapleteni: armádní důstojníci, obchodníci, diplomaté, členové armády a námořní zpravodajská služba, profesionálové a obchodníci, šokovaly novinky o spiknutí stejnou měrou členy armády i civilní obyvatelstvo. Vycházeje z teorie, že zlo se dědí mezi pokrevně příbuznými, nechal Himmler postupně uvěznit všechny spiklence i jejich příbuzné. Koncem srpna 1944 již bylo uvězněno na šest set lidí – někteří za podporování a napomáhání spiklencům, jiní jednoduše za jakýkoli vztah k nim.

Hitler byl útokem nesmírně pobouřen a začal se mstít na všech, kteří se během nejhorších okamžiků války obrátili proti němu. Uběhlo sotva pár týdnů od vylodění Spojenců v Normandii a už se objevili lidé připravení a ochotní ho odstranit a ohrozit tak celou Třetí říši. A tak, jako to učinil jeho nepřítel Stalin v Moskvě v roce 1937, rozhodl se Hitler inscenovat velký proces, aby celý svět viděl, jak zločinní jeho nepřátelé skutečně jsou. Ještě před zahájením líčení si do svého sídla nazývaného „Vlčí doupě“ povolal předsedu Nejvyššího soudu velkoněmecké říše Rolanda Freislera a popravčí, kteří se měli postarat o potrestání. Tam jim Hitler oznámil následující: „Chci, aby byli pověšeni, jako dobytek na porážce!“

Procesy začaly 7. srpna ve velkém sále Lidového soudu v Berlíně. Toho dne bylo předvedeno osm obžalovaných obviněných z konspirace proti Hitlerovi: Erwin von Witzlebe, Erich Hoepner, Helmuth Stieff, Paul von Hase, Robert Bernardis, Friedrich Karl Klausing, Peter Yorck von Wartenburg a Albrecht von Haden. Nebylo jim dovoleno, aby měli kravaty nebo šle a jejich právníci je nutili, aby přiznali, že jsou vinni. Freisler, za nímž zdobily zeď dva ohromné nacistické prapory, ignoroval všechny jejich námitky. Jejich zločiny byly tak zjevně od základu špatné, že jakákoliv prohlášení byla nepřípustná. Freisler bez váhání každého z osmi obžalovaných odsoudil k smrti. Upřeně se na ně zadíval se slovy: „A nyní se můžeme vrátit k našim životům a k boji, který je před námi. Národ vás odstranil ze svých řad a je nyní čistý. S vámi jsme skoncovali. Bojujeme. Wehrmacht volá: „Heil Hitler!“ Bojujeme po boku našeho Führera, pro slávu Německa!“

3. února 1945, kdy jsem měl předstoupit před Lidový soud v Bellevuestrasse, Freisler již vyslovil desítky rozsudků smrti. Ten den nás mělo před tribunálem stanout pět. Jako první se ocitl tváří v tvář soudci Fabian von Schlabrendorff, právník a nadporučík v záloze, který sloužil jako spojka mezi různými vůdci hnutí odporu. Byl dopaden krátce po 20. červenci a od té doby jej drželi v koncentračních táborech Dachau a Flössenburgu. Jak bylo Freislerovým zvykem, pravidelně mu skákal do řeči, aby jeho i ostatní obžalované zesměšnil, nazývaje nás prasaty a zrádci, provolávaje, že Německo dosáhne vítězství – vítězství v roce 1945! – pokud bude schopen úspěšně zlikvidovat spodinu, jako jsme my.

Pak se ale stalo něco, že kdybych u toho sám nebyl, byl bych si myslel, že šlo o nějaký zázrak či halucinaci. Najednou se rozezněl protiletecký poplach, hlasitě a jasně, a v síni se rozsvítilo červené světlo. Po chvilce úplného ticha jsme uslyšeli hlasité dunění, po kterém následovala snad nekonečná řada výbuchů, které se šířily celou soudní budovou. V těch měsících bylo bombardování v Berlíně na denním pořádku, a tak jsme se snažili zachovat klid a čekat, až to skončí. Vůbec by nás nenapadlo, že by mohlo jít o cokoliv jiného než o obvyklý nálet, ale ukázalo se, že jde o ten nejprudší nálet, jaký od začátku války Spojenci uskutečnili. Dřív, než nám vůbec došlo, co se děje, zaduněl Lidovým soudem mohutný náraz do střechy. Omítka se sypala ze stěn v obrovských oblacích prachu a příval kouře a sazí se hnal soudní síní, jako by se spustila sněhová bouře. To se ale zdálo být, co se týče škod, vše. Čekali jsme, jestli bude jednání pokračovat, nebo soudce odročí jednání na další den. Když se kouř trochu rozplynul, uviděli jsme, že obrovský těžký balvan spadl na soudcovskou stolici a vedle něj ležela hlava soudce Rolanda Freislera, rozpolcená vpůli a po tváři stékala řeka krve přímo na rozsudek smrti nad Schlabrendorffem. Nikdo jiný kromě Freislera nebyl zraněn.

Soudní stráž běžela na ulici sehnat doktora a o pár minut později se vrátila s mužíkem v bílém plášti, který ve vstupní hale budovy soudu hledal úkryt před bombami. Jakmile doktor přistoupil k tělu, prohlásil, že už se nedá nic dělat: Freisler byl okamžitě mrtvý. My ostatní, ohromení, jsme zůstali přesně tam, kde jsme byli a ostraha na nás hleděla s nenávistí v očích, nevěda, co dělat dál. A najednou jsme uslyšeli lékařův rozhodný hlas: „Já to neudělám. To odmítám, promiňte. Zatkněte mě, jestli chcete, já ale nepodepíši úmrtní list. Zavolejte někoho jiného.“ Později jsme zjistili, že doktor, který se jmenoval Rolf Schleicher, byl bratrem Rüdigera Schleichera, jenž pracoval v Institutu pro leteckou legislativu, dokud nebyl před pár týdny odsouzen Freislerem k smrti.

Po Freislerově smrti bylo přelíčení odloženo a pak znovu a znovu, jak Spojenci pokračovali v bombardování města. V březnu 1945 jsem byl převezen z jednoho vězení do jiného, kde jsem zůstal až do chvíle, kdy nás krátce před kapitulací nacistů v květnu americký pluk konečně osvobodil. Narozdíl od svých přátel a spoluspiklenců jsem přežil.

Toho odpoledne v červenci 1944 Hitler vyvázl jen díky štěstí. Kdyby tenkrát Stauffenbergova druhá bomba vybuchla, nebo kdyby byl kufřík umístěn jen o kousek blíže Hitlerovi, kdyby došlo k řetězové reakci, či pokud by byl Stauffenberg Hitlerovi blíže ... Podobné štěstí zachránilo ráno 3. února 1945 můj vlastní život. Kdybych stál před soudem některý jiný den, či kdyby ta bomba nespadla právě v tu chvíli, nebo kdyby byl ten kus kamene spadl jen o pár centimetrů doleva nebo doprava, nebo kdyby Freisler před tím uhnul či se běžel někam schovat ... Pořád nevím, nakolik logické – nebo rozumné – je snažit se najít mezi těmito dvěma událostmi spojitost, ale snažím se o to. Proč tolik let po této události trvám na tom, že tyto dvě navzájem nesouvisející epizody mají něco společného? Proč je předkládám jako jednu? Jako by byly dvěma projevy jednoho aktu vůle? Proč odmítám připustit, že za nimi není nic skryto, že nejsou odlišné od tolika jiných lidských osudů? Proč tak zatvrzele lpím na představě osudu, předurčení a náhody?

Snad proto, že jiné nepředstavitelné okolnosti, neméně děsivé než tyto, mne přiměly napsat tato slova. Snad spojuji tyto zdánlivě nesouvisející události – Hitlerovu záchranu a svou vlastní – protože toto je poprvé, kdy bylo lidstvo tak blízkým svědkem natolik katastrofální zkázy. A naše doba, jako žádný z okamžiků v historii, je velkou měrou určována takovými zvraty osudu, těmi znaménky, které nám připomínají neovladatelnou chaotickou povahu světa, ve kterém žijeme. Navrhuji tedy, že budu vyprávět příběh století. Mého století. Svou verzi toho, jak osud vládne světu a jak my, lidé vědy, se marně snažíme ochočit jeho zběsilost. Je to také příběh několika životů: jednoho, který jsem žil po celých 80 let a, co je důležitější, těch, kteří se opět neovladatelným řízením osudu propletly s tím mým.

Někdy si namlouvám, že já jsem tím vláknem, které spojuje všechny tyto příběhy, a že můj život a paměť a právě tato slova nejsou ničím více než vrcholy jedné všeobsahující, osudné teorie, která svedla naše životy dohromady. Možná se můj cíl může jevit příliš ctižádostivým nebo dokonce nesmyslným, ale to nevadí. Když váš každodenní život poznamená smrt, když ztratíte všechnu naději, a když všechno, co vidíte, je jen dlouhá cesta k vašemu vlastnímu zániku, je toto ta jediná věc, která může ospravedlnit vaše zbývající dny na Zemi.

PROFESOR GUSTAV LINKS
MATEMATIK, UNIVERZITA V LIPSKU
10. LISTOPADU 1989
přeložila: Michaela Červenková