Julian Barnes: Flaubertův papoušek

1. kapitola (úryvek)

Pod sochou Gustava Flauberta hrálo šest mužů severoafrického původu v koule, jejichž třeskot přehlušoval lomoz dopravní zácpy. Bříška prstů ještě jednou Ironicky polaskala stříbrnou kouli a snědá ruka ji vyslala k cíli. Koule dopadla, ztěžka poskočila a v prachu, který se zvedl z udupané země, opsala křivku. Hráč na okamžik strnul v postoji elegantní sochy; nohy v kolenou trochu pokrčené, pravá ruka rozmáchlá v extatlckém gestu. Povšiml jsem si vyhrnutého rukávu bílé košile, nahého předloktí a jakési skvrny na zápěstí. Náramkové hodinky, jak jsem se zprvu domníval, to nebyly, ani tetování; byl to barevný obtisk tváře jistého státníka, jehož moudrosti si v poušti vysoce považují.

Dovolte mi začít sochou, tou nahoře, tou neelegantní, která tam stojí nastálo a z očí jí kanou měděné slzy; tím lhostejným, šetrným odkazem příštím generacím, jenž zde čelí větru v podobě muže s neupraveným knírem a měkkou vázankou, muže v pravoúhle střižené vestě a pytlovitých kalhotách, Do očí se vám Flaubert nedívá, Upřeně hledí z Pláce děs Carmes směrem ke katedrále, ven přes město, kterým opovrhoval a které mu oplácelo tím, že ho povětšinou přehlíželo, Hlava je vzdorovltě zdvižena; Jen holubi se mohou těšit pohledem na spisovatelovu pleš v celém jejím rozsahu.

Socha není původní. Prvního Flauberta odvezli v Jedenačtyřicátém Němci, kteří s sebou tehdy pobrali i všechna zábradlí a klepátka na dveře; možná sochu přetavili na odznáčky na vojenské čepice. Zhruba dalších deset let byl podstavec prázdný, ale pak tehdejší rouenský starosta, který byl posedlý sochami, objevil původní sádrový odlitek - jeho autorem byl Rus jménem Leopold Bernstamm - a radní schválili návrh na odlití nové.

Rouen si za peníze z městské pokladny pořídil kovovou sochu sestávající z 93 % mědí a 7 % cínu; slévárna Rudier v Chatil-lon-sous-Bagneux se zaručila, že tato slitina nepodlehne korozi. Na projekt přispěla dvě další města, Trouville a Baretín, a obdržela za to po soše z kamene. Ty odolávají počasí o něco hůř. V Trouville bylo třeba vyspravit Flaubertovi stehno, a také mu začaly odpadávat kousky kníru. Ze zbylého pahýlu nad horním rtem vyrašily železné dráty výstuže jako haluze.

Snad se dá ujišťování slévačů věřit, snad socha ve druhém vydání vydrží. Ale nemám pro důvěru žádný konkrétní důvod. Z věcí spojených s Flaubertem toho ostatně nikdy moc nevydrželo. Je to něco přes sto let, co zemřel, a nezůstalo po něm nic než papír. Papír, myšlenky, úsloví, metafory, próza vystavěná tak pečlivě, že zvučí; a přesně tak by si to býval přál - to jen přecitlivělým ctitelům to nestačí. Dům v Croíssetu byl zbourán nedlouho po spisovatelově smrti a na jeho místě vyrostl lihovar, kde se pálila kořalka z potlučené pšenice. Zbavit se jeho sochy by také nedalo moc práce: jestliže ji jeden socho-milný starosta může dát vztyčit, jiný - například nějaký horlivý straník a knihomol, který se prokousal Sartrovým pojednáním o Flaubertovi - by ji ve svém zanícení mohl nechat strhnout.

Začínám sochou, protože s ní začal i celý tenhle projekt. Proč nás dílo nutí štvát se za jeho autorem?
Proč ho nemůžeme nechat na pokoji? Proč nám nestačí knihy? Flaubert chtěl, aby stačily; jen málo spisovatelů víc věřilo v objektivnost psaného textu a přikládalo menší váhu autorovi. A přece se neposlušně ženeme dál za podobou, tváří, podpisem, sochou z 93 % mědi a fotografií z Nadarova ateliéru, cárem oděvu čí odstřiženou kadeří. Čím to, že nás relikvie tak rozpalují? Copak dost nedůvěřujeme slovům? Myslíme si, že zbytky po něčím životě skrývají nějakou doplňující pravdu? Když zemřel Robert Louis Stevenson, jala se jeho skotská chůva, obdařená obchodním duchem, prodávat vlasy, které dle svého tvrzení odstřihla před čtyřiceti lety ze spisovatelovy hlavy. Ti, co uvěřili, hledači a slídilové, jich skoupili tolik, že by se jimi dala vycpat pohovka.

7. kapitola (úryvek)

Kdysi jsme se s manželkou zastavili v lékárně v Montaubanu a chtěli jsme náplast. Na co to má být, ptali se. Ellen si prstem poklepala na patu, kde se jí pod řemínkem nových sandálů udělal puchýř. Pharmacien opustil své místo za pultem, vyzval manželku, aby se posadila, zul jí sandál s opatrností fetišisty zaměřeného na dámská chodidla, prohlédl patu, vyčistil bolavé místo kouskem gázy, napřímil se a s vážnou tváří, jako by mi chtěl sdělit něco, co by má žena opravdu neměla slyšet, se ke mně otočil a řekl: „Tohle, monsieur, je puchýř." Duch lékárníka Homaise žije dál, pomyslel jsem si a zaplatil za krabičku s náplastí. Duch lékárníka Homaise: pokrok, racionalita, věda, humbuk. „Musíme držet krok se stoletím," jsou jeho téměř první slova. Sám si dopochoduje až pro Řád čestné legie. Když Ema Bovaryová zemře, bdí nad jejím tělem dva muži - kněz a lékárník Homais, zástupci starého a nového dogmatismu. Vypadají jako nějaké alegorické sousoší z devatenáctého století - Náboženství a Věda bdící na Hříchem. Také by to mohl být námět olejomalby od G. F. Wattse. Dojem je ovšem pokažen, když vědec i duchovní nad tělem usnou. Ti, které dříve pojil jen filosofický blud, našli novou společnou řeč ve svorném chrápání.

Flaubert v pokrok nevěřil, hlavně v ten morální ne, a o jiný ani nestál. Doba, v níž žil, byla hloupá, a nové časy, jež nastolila prusko-francouzská válka, nastolily hloupost ještě větší. Leccos se samozřejmě změnilo - vítězil duch lékárníka Homaise. Každý, kdo měl koňskou nohu, mohl teď vznést nárok na jednu zrušovanou operaci, po níž bude třeba nohu amputovat. Co to všechno znamenalo? „Demokraté nesní o ničem jiném," napsal Flaubert, „než pozvednout proletariát na stejnou úroveň hlouposti, jaké dosáhla buržoazie".

Ta věta namíchla kdekoho. Ale copak nemá Flaubert pravdu? Za posledních sto let si proletariát osvojil vši přetvářku buržoazie, zatímco ta ztratila svou jistotu převahy a stala se ještě prohnanější a vychytralejší. Je tohle nějaký pokrok? Stačí se pořádně podívat na přecpaný trajekt, a spatříte novodobou loď bláznů. Jen si ty cestující prohlédněte, jak počítají, kolik vydělají na bezcelně zakoupeném zboží, jak se u baru nalévají víc, než mají chuť, jak prohánějí hrací automaty nebo bezcílně bloumají po palubě, zatímco si lámou hlavu, kolik zboží by měli přiznat na celnici, nebo jak stojí pod amplionem a čekají na další kapitánův pokyn, jako by se neplavili na trajektu, nýbrž suchou nohou přecházeli Rudé moře. Nekritizuji, jen se dívám a nemohu říci, co bych si pomyslel o člověku, který by se, opřený o zábradlí, náhle začal obdivovat hře světla na vlnách a zapředl se mnou debatu o Boudinovi. Mimochodem, ani já nejsem výjimka - spolu s ostatními jsem se levně napakoval v lodním butiku a teď čekám na pokyny posádky. Chtěl jsem říci jen jedno: Flaubert měl pravdu.

Tlustý řidič kamionu chrápe na lavičce jako nějaký pasa. Došel jsem si pro další whisky; doufám, že nemáte námitek. Chci se jen posilnit, než vám začnu vyprávět o ... o čem? O kom? Sváří se ve mně tři příběhy - Flaubertův, Ellenin a můj vlastní. Můj je nejprostší - sotva vydá na víc než přesvědčivý důkaz o mé existenci -, a přece se mi s ním začíná nejhůř. Ten manželčin je složitější, a také naléhavější. I jemu však odolám. Že bych si nechával nejlepší nakonec, jak už jsem jednou řekl? Myslím, že ne; spíš je to naopak. Než ale její příběh vypovím, chci vás na něj připravit, to znamená docílit toho, abyste knížek, papoušků, ztracených dopisů, medvědů a názorů dr. Enid Starkieové, dokonce i názorů, dr. Geoffreyho Braithwaita měli až po krk. Knížky nejsou život, jakkoli si přejeme, aby byly. Ellenin příběh je pravdivý; snad proto vám místo něj vykládám o Flaubertovi.