Kámel Daúd: Meursault, přešetření

Jak už jsem ti řekl, Músovo tělo se nikdy nenašlo.

Následkem toho mi matka nekompromisně vnutila úlohu být jeho převtělením. A tak, jakmile jsem byl jen trochu statnější a dokonce přesto, že mi ještě bylo moc velké, donutila mě nosit oblečení zesnulého – jeho nátělníky, košile –, všechno až do úplného opotřebení. Nesměl jsem se od ní vzdálit, procházet se sám, spát na neznámých místech anebo, když jsme ještě bydleli v Alžíru, opovážit se k pobřeží moře. Hlavně ne k moři. Máma mě naučila mít strach z toho jeho přespříliš vábivého sání – až takový, že ještě dnes, sotva ucítím, jak se mi v místech, kde se vytrácí vlna, propadá písek pod nohama, už mám dojem, že se topím. Máma v podstatě chtěla – a to jednou provždy – uvěřit tomu, že tělo jejího syna odnesly právě vlny. A tak se moje tělo stalo stopou mrtvého a já se nakonec tomu němému rozkazu podřídil. Nepochybně právě tohle vysvětluje moji fyzickou bázlivost, kterou jsem ovšem vyvážil obezřetností a jistou inteligencí, ovšem popravdě řečeno bez větších ambicí. Býval jsem často nemocný. Pokaždé nad mým tělem bděla tak pozorně, až to hraničilo s hříchem, tak starostlivě, až to mělo nádech čehosi incestního. Vyčítala mi i tu nejnepatrnější oděrku, jako bych zranil samotného Músu. A tak mi byly odepřeny běžné zdravé radovánky mého věku, probouzení smyslů i tajné erotické hrátky dospívání. Stal jsem se zamlklým a stydlivým. Vyhýbal jsem se hamámům, kolektivním hrám a v zimě jsem nosil dželábu, která mě chránila před pohledy. Trvalo mi celé roky, než jsem se smířil s vlastním tělem, se sebou samým. Ostatně, jsem s ním už smířený alespoň dnes? V mém vystupování navždy přetrvala jakási ztuhlost, která plynula z pocitu viny, že jsem naživu. Pořád mám jakoby zdřevěnělé ruce, tvář bez výrazu a zasmušilý, posmutnělý pohled. Jako pravý syn nočního strážce spím málo a špatně, a ještě i dnes mě děsí představa, že zavřu oči a propadnu se nevím kam, kde nebudu mít jako spásnou kotvu ani své jméno. Máma mi předala své úzkosti a Músa své mrtvé tělo. Co chceš, aby si počal pubescent, který takhle uvízl mezi matkou a smrtí? 

Pamatuju si na ty vzácné dny, kdy jsem provázel matku ulicemi Alžíru a sháněli jsme informace o mém zmizelém bratrovi. Šla rychle a já těsně za ní, s očima upřenýma na její haik, abych se neztratil. Tak se rodila jakási komická blízkost, zdroj krátkodobé něhy. Díky své vdovské výřečnosti a nacvičenému nářku sbírala stopy, ale skutečná fakta míchala se střípky svých snů z předchozí noci. Dodnes vidím mámu, jak se křečovitě drží paže jednoho z Músových přátel, ustrašeně, poněvadž jsme zde byli vetřelci, prochází čtvrtěmi Francouzů, udává jména svědků vraždy a ke každému z nich připojuje nějakou směšnou přezdívku jako „Sbagnioli“, „el-Bandí“ apod. Muže se psem, o kterém tvůj hrdina řekl, že byl jeho soused, nazývala „Sále máno“ místo „Salamano“. Dožadovala se hlavy „Rimona“, alias Raymonda, toho, který se už nikdy neukázal a o němž pochybuju, že vůbec kdy existoval, ačkoliv právě on měl stát u prapůvodu bratrovy smrti a celého toho zašmodrchaného dramatu o mravopočestnosti, děvkách a cti. A stejně tak už mám pochybnosti i o čase zločinu, o tom, že vrah měl v očích sůl, a někdy už i o samotné existenci bratra Músy.

Ano, tvořili jsme zvláštní pár, když jsme tak rázovali hlavním městem! Dlouho poté, co se tenhle příběh proměnil ve slavnou knihu, překročil hranice téhle země a nás z té slávy vynechal – přestože matka a já jsme do ní poskytli oběť –, se mi několikrát přihodilo, že jsem znovu, byť jen ve vzpomínkách, procházel čtvrtí Belcourt, bedlivě prohlížel průčelí domů a okna, hledal stopy a předstíral tak stejné pátrání. Když jsme se večer unavení a s nepořízenou vraceli domů, stíhali nás sousedé zvláštními pohledy. Myslím, že jsme v naší čtvrti patrně budili soucit. Jednoho dne máma nakonec narazila na jakousi slabou stopu: dali jí nějakou adresu. Alžír, pokud jsme se odvážili za hranice známých míst, byl děsivé bludiště, přesto se v něm máma dokázala vyznat. Kráčela bez oddechu, prošla hřbitov, kryté tržiště, minula kavárny, celou džungli pohledů, pokřiků a klaksonů, pak se nakonec zničehonic zastavila a upřela pohled na jeden dům na protějším chodníku. Ten den bylo krásně a já v jejím závěsu lapal po dechu, protože šla hodně rychle. Celou cestu jsem slyšel, jak mumlá všelijaké nadávky a výhrůžky, prosí Boha a své předky, anebo, kdo ví, dokonce předky samotného Boha. Nejasně jsem cítil, že je rozrušená, jen jsem moc nechápal proč vlastně. Ten dům měl jedno poschodí, okna byla zavřená – ničím zvláštním se nevyznačoval. Evropané v ulici nás stíhali nedůvěřivými pohledy. Stáli jsme tam tak mlčky hodně dlouho. Hodinu, možná dvě, a potom máma, aniž by se o mě nějak starala, tu ulici přešla a odhodlaně zaklepala na dveře. Přišla otevřít nějaká stará Francouzka. Protisvětlo té paní bránilo vidět dobře návštěvnici, ale pak si rukou zaclonila oči, pozorně si ji prohlížela a já viděl, jak se jí ve tváři objevilo znepokojení, údiv a nakonec hrůza. Zrudla, v očích se jí usadil strach a zdálo se, že začne křičet. Tak mi došlo, že ji máma právě častuje tou nejdelší sérií kleteb, jakou kdy pronesla. Paní na zápraží začala sebou zmítat, pokusila se mámu odstrčit. Dostal jsem o mámu strach, dostal jsem strach o nás. Najednou se Francouzka na těch schodech sesypala a padla do bezvědomí. Lidé se zastavovali, vnímal jsem za sebou jejich stín, tu a tam se utvořily malé hloučky, kdosi zvolal slovo „Policie!“. Nějaký ženský hlas vykřikl na mámu arabsky, ať si pospíší, ať honem uteče. A právě v tu chvíli máma udělala čelem vzad a jako by se obracela na všechny cizáky světa, zvolala: „Moře vás všechny pohltí!“ Potom mě popadla a dali jsme se na úprk jako šílení. Jen jsme se vrátili domů, obezdila se mlčením. Šli jsme spát bez jídla. Později sousedkám vyprávěla, že našla dům, kde vyrostl ten vrah, a že tam znectila jeho babičku anebo možná „nějakou jeho příbuznou anebo,“ jak dodala, „přinejmenšímpřivandrovalkyni jako on“.

Vrah bydlel kdesi ve čtvrti nedaleko moře, ale já jsem o dost let později zjistil, že svým způsobem žádnou adresu ani neměl. Nepochybně existoval jistý dům s poněkud propadajícím se poschodím nad kavárnou a nepříliš chráněný pár stromy, ale v té době měl okna stále zavřená, takže si myslím, že máma napadla kdovíjakou starou Francouzku, která s naší tragédií neměla nic společného. Dlouho po nezávislosti tu okenice otevřel nový nájemník a rozptýlil tak poslední možnost rozluštění té hádanky. Tím vším ti chci říct, že jsme nikdy neměli možnost setkat se s vrahem, podívat se mu do očí a pochopit jeho motivaci. Máma se svými otázkami oslovila takovou spoustu lidí, až jsem se nakonec kvůli tomu styděl, jako by žebrala o peníze, a ne o stopy. Pátrání jí sloužilo jako rituál proti bolesti a její cesty do francouzského města a zpět se přes svou nepatřičnost staly příležitostí k dlouhým procházkám. Vzpomínám si na jeden den, kdy jsme dorazili až k moři, k poslednímu svědku, kterého bylo třeba vyzpovídat. Nebe bylo šedé a já měl, pár metrů od sebe, toho nesmírného soka naší rodiny, zloděje Arabů a vraha zlodějíčků v modrákách. Byl to zkrátka a dobře poslední svědek na mámině seznamu. Když k němu došla, pronesla jméno Sídí Abdarrahmána a několikrát i jméno Boží, přikázala mi, abych zůstal daleko od vln, pak si sedla a masírovala si bolavé kotníky. Držel jsem se vzadu, děcko tváří v tvář nezměrnosti zločinu a obzoru. Tuhle větu si rozhodně zapiš, trvám na tom. Co jsem cítil? Nic, kromě větru na kůži – byl podzim, následující roční období po vraždě. Cítil jsem sůl, viděl tu ztěžklou šeď vln. To je vše. Moře bylo jako stěna s tvárným pohyblivým okrajem. V dálce visela na nebi těžká bílá oblaka. Začal jsem sbírat všechno, co se povalovalo v písku: mušle, střepy a zátky od lahví, tmavé chaluhy. Moře nám nic neřeklo a máma sklesle seděla na břehu, jakoby schýlená nad hrobem. Konečně se zvedla, pohlédla pozorně vpravo, vlevo a pak chraptivým hlasem pronesla: „Bůh tě proklej!“ Vzala mě za ruku a táhla pryč z písku, jak to dělávala tak častokrát. Následoval jsem ji.

 Měl jsem tedy takové přízračné dětství. Samozřejmě byly i šťastné chvíle, ale jakou mají váhu mezi vším tím nekonečným kondolováním? Hádám, že zrovna tohle ti nedodává trpělivost snášet můj namyšlený monolog. Ostatně, to tys přišel za mnou – a já si říkám, jak ses vlastně dostal až k nám! Jsi tady, protože jako kdysi já věříš, že dokážeš najít Músu anebo jeho tělo, zjistit přesné místo vraždy a svůj objev roztroubit celému světu. Chápu tě. Ty chceš prostě nalézt mrtvolu, zatímco já se jí snažím zbavit. A ne té jedné, to mi věř! Jenomže Músovo tělo zůstane záhadou. V té knize o něm není ani zmínka. Je to obrovská zarážející nespravedlnost, nemyslíš? Jen co vystřelí kulku, vrah se otočí a zamíří k jakési záhadě, kterou pokládá za hodnější zájmu než život nějakého Araba. Jde si dál svou cestou, mezi oslněním a mučedníkem. Zatímco můj bratr Zaudž se diskrétně vytratil ze scény a uložil nevím kde. Neviděný, nepoznaný, jenom zavražděný. Člověk by řekl, že jeho tělo schoval Bůh osobně! Žádná stopa ani v protokolech na komisařstvích, ani ze soudního jednání, ani v té knize, ani na hřbitovech. Nic. Občas ve svém blouznění zajdu ještě dál, zbloudím víc. Možná jsem to byl já, Kain, kdo zabil svého bratra! Tolikrát jsem si přál zabít Músu po jeho smrti, abych se zbavil jeho mrtvoly, abych získal zpátky máminu ztracenou něhu, abych zotavil své tělo a smysly, abych… Rozhodně podivný příběh. Tvůj hrdina sice zabil, ale já jsem tím, kdo cítí vinu, já jsem odsouzen k bloudění…

Poslední vzpomínka, ta z pátečních návštěv záhrobí na vrcholku Báb-el-wádí. Mluvím o el-ketarském hřbitovu, přezdívaném „Voňavkář“, kvůli starobylé palírně jasmínu, která se nachází v sousedství. Každý druhý pátek jsme chodili navštívit Músův prázdný hrob. Máma pofňukávala a mně to připadalo nepřiměřené a směšné, protože v té díře nebylo nic. Vybavuje se mi máta, co tam rostla, stromy, klikaté aleje, její bílý haik proti až moc modré obloze. Všichni v naší čtvrti věděli, že ten hrob je prázdný a že jedině máma ho zasypává svými modlitbami a smyšleným životopisem. A věř mi, že právě tady na tom místě jsem se probral k životu. Právě tady jsem si uvědomil, že mám právo na vlastní plamínek své existence na tomto světě – ano, měl jsem na něj právo! – navzdory absurditě svého postavení, které spočívalo v postrkování, vláčení, tahání mrtvoly na vrchol kopce před tím, než se opět skutálí dolů, a tak dál bez konce. V těch dnech, v oněch dnech strávených na hřbitově jsem se poprvé ve svých modlitbách obracel k světu. Teď z nich vytvářím lepší verze. Objevil jsem v nich jakousi neurčitou formu smyslovosti. Jak ti to vysvětlit? Ten úhel světla, ta ostře modrá obloha a ten vítr ve mně probudily schopnost vnímat cosi vzrušivějšího než je obyčejná spokojenost, kterou cítíš po ukojení nějaké potřeby. Vzpomeň si, že mi nebylo ani deset a že v tomhle věku jsem se mámy ještě pořád držel za sukni. Ten hřbitov měl pro mě jistou přitažlivost, asi jako dětské hřiště. Matka o tom nikdy neměla ani tušení, ale právě tam jsem jednoho dne Músu definitivně pohřbil, když jsem na něho neslyšně řval, aby mi dal pokoj. Přímo v el-Ketaru, na arabském hřbitově, který je dnes špinavý a zdržují se v něm různí uprchlíci a opilci a kde, podle toho, co mi vyprávěli, se každou noc krade z hrobů mramor. Chceš tam zajít? Bude to zbytečná námaha, nenajdeš tam nikoho a tím spíš ne stopu po tomhle hrobu, který byl hlouben jako studny proroka Jusufa. Bez těla se nedalo prokázat nic. Máma neměla na nic právo. Ani na omluvu před získáním nezávislosti, ani na penzi po něm.

Ve skutečnosti by se mělo vzít všechno znovu od začátku a jinou cestou, například cestou knih, přesněji jedné knihy, té, kterou si každý den nosíš s sebou do tohoto baru. Já jsem ji četl dvacet let po jejím vydání a byl jsem otřesený tou její dokonalou lží i tajuplnou shodou s mým životem. Zvláštní příběh, že? Zopakujme si: máme tam přiznání, napsaná v první osobě, ale jinak už nic dalšího pro obvinění Meursaulta; jeho matka nikdy neexistovala a pro něho ještě méně; Músa je prostě Arab, kterého lze nahradit tisícem jemu podobných nebo dokonce nějakým havranem nebo rákosem anebo co já vím čím ještě. Pláž zmizela pod stopami kroků anebo betonovými stavbami; nebyl žádný svědek kromě nebeského tělesa – Slunce; žalobci byli analfabeti, kteří se přestěhovali do jiného města; a konečně, proces byla fraška, zvrácená zábava znuděných kolonistů. Co počít s chlapíkem, kterého potkáte na pustém ostrově a který vám řekne, že včera zabil jakéhosi Pátka? Nic.

Kdysi jsem v jednom filmu viděl muže, jak stoupá vzhůru po dlouhém schodišti k obětnímu místu, kde měl být kvůli utišení jakéhosi Boha sťat. Šel se skloněnou hlavou, pomalu, ztěžka, jakoby vyčerpaný, ochablý, odevzdaný, ale hlavně jako by už byl zbavený těla. Zarazil mě ten jeho fatalismus, jeho přízračná pasivita. Bezpochyby si všichni mysleli, že to už vzdal, ale já věděl, že byl prostě jen jinde. Poznal jsem to podle toho, jak nesl vlastní tělo na vlastním hřbetě jako nějaký těžký náklad. A tak jsem i já, stejně jako tenhle muž, cítil víc únavu z břemene než strach obětovaného.