Martin Vopěnka: Kamzík a horolezci

Přece se však našla zvířátka, která se i v tomto ročním období odvážila do ledových svahů. Byli to kamzíci. Pokud jste o kamzících nikdy nic neslyšeli, pamatujte si, že kamzík se podobá srnečkovi. Je menší a je dokonale uzpůsobený k životu v horách. Běhá po strmých svazích, jako by to byly rovné cesty. Umí skákat do velkých dálek. Stačí mu centimetrové výstupky, aby se udržel na skalách. Živí se travou, lišejníky a mechy, které rostou ve výšce. V zimě, kdy je odkázaný na to, co nepřikryl sníh, sestupuje přece jen níž. Ale i v zimě dokáže najít vyfoukaná místa v skalních stržích a pro několik soust podstoupit nebezpečnou cestu k vrcholům.

Malý kamzík Kopýtko se narodil před rokem a půl. To znamená, že už přežil jednu zimu. Nyní se pásl poblíž maminky a svého stáda. Kamzíci dnes objevili několik metrů odkryté trávy na horní hranici kosodřeviny. Údolí tady končilo lavinovým svahem, to znamená svahem, kde občas spadne lavina. Kamzíci se drželi v bezpečí skalního převisu a byli velice obezřetní. Neomylný instinkt jim říkal, že se nahoře nahromadily obrovské masy sněhu, a po spodní ledové vrstvě zanedlouho sjedou dolů. „Maminko," osmělil se Kopýtko k otázce, „proč zrovna my musíme svou potravu hledat vysoko v horách?"

„To kdybych věděla, milý Kopýtko," vzdychla máma a zadívala se do dálky. „Bůh asi chtěl, aby i v horách byl život. Táhne nás to nahoru a nemůžeme jinak. Je to těžké, i krásné. Přináší nám to nemálo utrpení. Loni, když si tvůj táta zlomil nohu a zmrzl, jsem si chvíli myslela, že můj život nemá smysl. Ale brzy jsem pochopila, že je veliké štěstí nést svůj úděl. Je veliké štěstí, že jsem přišla na svět a že mám tebe. Že tě mohu vychovat, abys ten úděl nesl dál. Je štěstí narodit se v horách."

Kopýtko žvýkal studenou travičku a přemýšlel o tom, co slyšel: „Takže ani máma nezná odpověď? Spokojila se s tím, jak to je?" uvažoval. Začínal docela pěkný den, i když sluníčko zůstalo schované za bílým oparem. Kdokoliv by sem přišel bez důkladné znalosti hor, myslel by si, že to bude den tichý a bezpečný. Kamzíci ovšem věděli své.

Ještě chvíli se v klidu pásli na nevelkém pásu trávy, a tu se stalo něco neobvyklého. Zezdola se ozvalo kovové cinknutí. A po chvíli ještě jedno – tentokrát blíž. Kamzíci zpozorněli, Kopýtkovi se rozbušilo srdce. Že by se Bůh rozhodl odpovědět na jeho otázku? Místo Boha se však ozval mužský hlas: „Dělej, Láďo! Máme co dělat, abychom to na vrchol stihli. Za šest hodin se stmívá." „Ale Petře...to snad abychom se vrátili hned. Do zítřka se může zkazit počasí. Nerad bych tady spal."

Zatímco první hlas - hlas Petra - byl klidný a jistý, z Láďovy odpovědi se dala vycítit stísněnost. Trocha té stísněnosti dopadla i na kamzíky. Byly připraveni dát se na útěk při sebemenším náznaku útoku. Čekali, jak se zachová velitel stáda. Ten však věděl, že tolik trávy by pro všechny sotva kde našel. A tak prozatím setrval.

„Maminko, proč neutíkáme?" divil se Kopýtko. „Neboj, Kopýtko, to jsou jen horolezci," uklidnila ho maminka. „Nemají pušky a nechtějí nám ublížit. A i kdyby se o to pokusili, nedohoní nás.“ Horolezci - dva mladí vousatí muži - se mezitím již objevili pod lavinovým svahem. Petr se zastavil a počkal na Láďu. „Mohlo by to tu padat,“ řekl opět velmi klidně. „Polezeme radši podél skal. Ale upřímně řečeno, neobávám se, že by to dnes spadlo. Několik dní nesněžilo a byl mráz.“ „Opravdu myslíš, že se nemůže nic stát?“ nic stát?" ujišťoval se Láďa. „Slíbal jsem ženě, že na sebe dám pozor. Víš, že čekáme dítě.“

„To vím," usmál se Petr a byla v tom i trocha smutku. „Ale zaručit ti, že se nic nestane, nemůžu. Proč jsi nezůstal doma, když ti na ženě tolik záleží? Klidně bych šel sám." „Doma?", podivil se Láďa.  „Zůstat doma? To snad nemyslíš vážně. Ještě by si na to moje žena zvykla. Musí jí stačit, když kvůli ní budu opatrnější. Budu myslet na to, že nejsem sám.“

Kopýtko poslouchal, až ho ouška bolela. Hlavu měl jako škopek. „Tihle dva horolezci," uvažoval, „se vydali v zimě k vrcholům hor, přestože se tu nenarodili. Bůh je neobdařil kopýtky, ani uměním běhat po skalách, a už vůbec ne schopností cítit v kostech co se stane, jako to umíme my kamzíci. A přece je to sem táhne stejně jako nás. Jenomže my jsme tu doma, zatímco oni domov opustili. Opustili své blízké, svůj svět, opustili to, čemu rozumějí a v čem jsou dobří. Proč to udělali? Co hledají v horách?"

Tehdy se stalo, že skála, u které se Kopýtko pásl, už nevydržela nechat Kopýtka bez odpovědi a promluvila k němu, jak se to kamzíkům někdy stává: „Milý Kopýtko", řekla tlumeným hlasem, „lidé se jeden od druhého liší víc než kamzíci od myší. Není proto divu, že někteří, i když jich není mnoho, hledají smysl života v horách. Milují zdejší čistotu a drsnou krásu, nemilosrdné podnebí, které tu někdy vládne. Cítí se tu svobodnější a šťastnější než dole. Ty, Kopýtko, to máš snažší než oni. Zůstaneš tam, kde ses narodil, a nenapadne tě dělat něco jiného, než pro co jsi zrozen. Prožiješ život plný pokory. Dnes ses zeptal, proč máš svou potravu hledat až tady, a já ti odpovídám, že to tak bylo, je a bude. A vím, že se víckrát nezeptáš.

Lidé to tak jednoduché nemají. Mohou si vybrat z nejrůznějších možností a někteří z nich touží po poznání. Když se však podíváš, jak žijí, zjistíš, že většinou nejsou šťastní. Věčně se za něčím ženou a je velký rozdíl mezi tím, co původně chtěli a co dnes dělají. Proto si vážím těch, kteří jsou poslušni své touhy a jdou za ní třeba i do sněhu a mrazu. Když procházejí kolem mě, slyším tlukot jejich srdcí. A bezpečně poznám, kdo sem opravdu patří a kdo si tu chce jen něco dokázat nebo zabít čas. Podívej se třeba na ty dva. Petr, to je ten vepředu, sem chodí každý rok. Mám ho ráda a důvěrně ho znám. Dole na něj nečeká dívka, kterou by dokázal milovat tak, jako miluje hory. Proto se dívkám vyhýbá. Když se zahledíš do jeho tváře, nenajdeš v ní mnoho neklidu. Je to tvář člověka, který se s sebou smířil a ví, co chce. Nemám tajemství, jež bych před ním skryla. I on mne důvěrně zná. Jestliže dnes nepostřehl nebezpečí laviny, není to z neznalosti. Je to proto, že hory jsou jeho osudem. Přišel, aby ten osud naplnil, i když to ještě netuší. Bude navždy odpočívat v mém objetí.

Budu jeho milenkou, ženou i matkou. Podívej na laskavý smutek jeho očí. Na vážnost jeho rtů. Divíš se, že jsem zamilovaná?" Skála vzdychla, odmlčela se... „A pak je tady ten druhý,“ vzchopila se po chvíli. „Láďa. I v jeho případě vím, co tady hledá. Před několika měsíci se oženil, ale nedokáže mít svou ženu opravdově rád. Oženil se, protože to dělají všichni, a teď se necítí být spokojený. Vlastně sem utíká. Ale má v sobě příliš neklidu, než aby dokázal vnímat krásu hor. Chce vylézt na vrchol, chce ukázat, co umí. Dnes je to vrchol, zítra by to byla třeba rychlá jízda autem a pozítří dívka, kterou by svedl. Udělal chybu, že sem chodil. Kdyby zůstal dole, možná by se časem změnil. Snad až by se mu narodilo dítě, pochopil by, kde má hledat své místo. Jeho smrt nebude řešením ani dovršením jeho životní pouti. On sám ji bude vnímat jako velkou křivdu. Bude to nešťastná náhoda v horách.“

Skála zmlkla a Kopýtko tušil, že řekla vše, co chtěla. Popošel kousek dolů. Z ledového povlaku tady koukalo několik ještě nespasených trsů trávy. Na lavinovém svahu cinklo horolezecké nářadí. Petr a Láďa již stačili projít nejnebezpečnějším místem a nyní stoupali vzhůru podél skály v zledovatělém sněhu. „Počkej! Počkej přece na mě!" ozval se opět Láďa. „Je to tu strmý. Měli bychom se navázat." (To horolezci často dělají. Přivážou se každý na jiný konec lana. Když potom jeden uklouzne, druhý se ho pokusí zachytit - zastavit jeho pád.) Petr však pochybovačně zavrtěl hlavou: „Navázat se? Má to cenu? Jenom nás to zpomalí a zatím vlastně ani není kam spadnout. Až se dostaneme výš do skal, bude to něco jiného. Pak to beru." „Chci se navázat a myslím to vážně!" rozčílil se Láďa. „Copak nechápeš? Mám doma těhotnou ženu." „Když myslíš, že jí tím pomůžeš," pokrčil Petr rameny a sundal ze zad horolezecké lano. „Bránit ti nebudu."

Chvíli s lanem něco dělali a potom se vydali výš. Stoupali pomalu, avšak vytrvale, a když Kopýtko zase jednou zvedl hlavu, měl co dělat, aby si jich ve výšce vůbec všiml. Jak se vzdalovali, nějak ho přestávali zajímat. Poskakoval od trsu k trsu a dával pozor, aby neztratil mámu. Pojednou, z ničeho nic, se ozvalo hřmění, jako by nedaleko udeřil blesk. Skála se tím hřměním otřásala a s ní celé údolí. Kopýtko se zachvěl, mimoděk přiskočil k skalnímu převisu. Hřmění přicházelo shora a blížilo se. Žlabem mezi lavinovým svahem a skálou se valila lavina - nepředstavitelné masy sněhu. Kopýtko nikdy nic podobného neviděl ani neslyšel. Netušil, že může sníh způsobit tolik hřmotu. Čelo laviny už prolétlo svahem, prodralo se kosodřevinou k potoku a pokračovalo ještě pořádný kus na druhou stranu. Hřmění začalo slábnout, údolí zastínil zvířený sníh. Netrvalo dlouho a bylo úplné ticho. „Mámo, jsi tady se mnou?" ujišťoval se Kopýtko.

„To víš, že jsem - kde bych byla," nechala se máma slyšet - také ještě trochu zaražená. Teprve teď si Kopýtko vzpomněl na Petra a Láďu. Napadlo ho zeptat se mámy, co se s nimi stalo. Ticho nad údolím však bylo dostatečně výmluvné. Kopýtko pochopil, že tu skončily dva lidské životy. Petrův, naplněný láskou k těmto místům - láskou, která přetrvá. Láďův, neklidný a nepříliš šťastný. Když si to Kopýtko srovnal v hlavě, byl ze srdce rád, že má svůj život navždy vyřešený. Že se narodil jako kamzík. Stádo i s maminkou se mezitím již vrátilo na pastvu. „Mámo, maminko moje milá," vykřikl Kopýtko a radostně se vrhl tím směrem, jako se vrhají děti k prostřenému stolu. „Maminko, já tě mám rád."

foto © Festival spisovatelů Praha