Večírek

 

Omyl se chystá na delší návštěvu.

„Zlobíš se kvůli Mílovi?“ zeptá se Rebecca.

„Samozřejmě že ne,“ odpoví Peter.

Jednoho z těch nenápadných starých koní, co tahají kočáry s turisty, srazilo někde na Broadwayi auto, takže doprava stojí až dolů k Přístavní správě a Peter a Rebecca mají tím pádem zpoždění.

„Možná by bylo načase začít mu říkat Ethan,“ pokračuje Rebecca. „Nejspíš už mu nikdo neříká Mílo, kromě nás.“

Míla je zkráceně Omyl.

Když vykouknou z taxíku, vidí, jak se holubi usazují na pomrkávající modrý neon Sony. Vousatý stařík ve špinavém kabátě až na zem, svým způsobem velkolepý (mohutný, obtloustlý Buck Mulligan?), postrkuje nákupní vozík s několika pytli na odpadky plnými kdovíčeho a je rychlejší než všechna auta.

Vzduch v taxíku je prosycený voňavým sprejem, tak silným, až se z něj motá hlava; vůně je neurčitě květinová, ale není v ní cítit nic konkrétního, kromě jakési chemické složky, které se patrně říká „sladká“.

„Zmínil se, jak tu chce dlouho zůstat?“ zeptá se Peter.

„Nevím jistě.“
Pohled jí zněžní. Dělat si kvůli Mílovi (Ethanovi) zbytečně moc starostí je zvyk, kterého se nemůže zbavit.

Peter to dál nerozebírá. Komu by se chtělo dorazit na večírek uprostřed hádky?

Zvedá se mu žaludek a v hlavě mu pořád dokola zní stejná písnička. Odplouvám, nabírám kurz na panenské moře… Kde tohleto sebral? Styx přece poslouchal naposledy na vysoké.

„Měli bychom stanovit nějaký limit,“ řekne.

Ona povzdechne, zlehka mu položí ruku na koleno, vyhlédne z okna na Osmou avenue, po které se teď už vůbec nepohybují. Rebecca je žena s výraznými rysy – často se o ní říká, že je krásná, ale nikdy, že je hezká. Tahle drobná gesta, jimiž Petera odškodňuje za svou skoupost, si možná ani neuvědomuje, možná ale ano.

Nad mou hlavou se slétli andělé.

Peter se také obrátí k oknu. Auta ve vedlejším pruhu pomalinku popojíždějí. Vedle se sune nějaké světlemodré, trochu otlučené vozítko, snad toyota, plné mladíků; bujní, asi dvacetiletí kluci si pouštějí muziku tak hlasitě, že Peter cítí její dusot vibrovat v celé karoserii taxíku. V autě je jich nacpaných šest, ne, sedm, a všichni neslyšitelně křičí nebo zpívají; frajírci vyparádění na sobotní flám, vlasy nagelované do špiček, tu a tam se zaleskne nějaký stříbrný cvoček nebo řetěz, jak se všichni postrkují a v žertu rvou. Jejich pruh se rozjede, a když mizejí, Peter zahlédne, nebo má aspoň ten dojem, že jeden z těch čtyř, co hulákají na zadním sedadle, je ve skutečnosti starý, že ty černé špice, které má na hlavě, jsou nejspíš paruka, a ačkoli rámusí a vyvádí stejně jako ostatní, má tenké rty a propadlé tváře. Přitáhl si hlavu kluka vedle sebe a něco mu zařval do ucha (až mu v puse zasvítily radioaktivně bílé fazety?) a pak byli pryč, zmizeli ve šňůře aut. Vzápětí se ztratil i ten zvukový oblak, který se za nimi táhl. Jejich místo zaujala mohutná hnědá dodávka s tmavě zlatým obrázkem boha v okřídlených střevících. Květiny. Někomu vezou květiny.

Peter se obrátí zpátky k Rebece. Starý chlap vystrojený jako puberťák, to je věc, kterou měli vidět spolu; na vyprávění to není. A krom toho, vedli spolu přece nějakou napjatou debatu, hraničící s hádkou. Během dlouhého manželství se člověk naučí rozeznávat mnoho různých nuancí atmosféry a počasí.

Rebecca si uvědomila, že se jeho pozornost vrátila zpět do taxíku. Podívala se na něj překvapeně, jak by vlastně nečekala, že ho uvidí.

Jestli Peter umře dřív než ona, bude Rebecca vedle sebe dál cítit jeho netělesnou přítomnost?
„Neboj,“ řekl, „na ulici ho nevyhodíme.“
Upjatě stiskla rty. „Ne, máš pravdu, nějaké limity bychom mu stanovit měli,“ řekla. „Není asi dobře dát mu vždycky všechno, co si zrovna myslí, že potřebuje.“

Co je tohle? Najednou kvůli svému zpovykanému mladšímu bratříčkovi kárá ona jeho?
„Jaká by podle tebe byla rozumná doba?“ zeptá se Peter a překvapí ho, že Rebecca si nevšimla rezignované beznaděje v jeho hlase. Jak se po tolika letech můžou tak málo znát?

Rebecca chvíli mlčí a uvažuje o tom, a pak, jako by zapomněla něco vyřídit, se nakloní dopředu a zeptá se řidiče: „Jak víte, že je tam bouračka s koněm?“

Peterem projede záchvěv podráždění, ale současně stačí žasnout nad schopností žen klást mužům přímé otázky, aniž by vyvolaly dojem, že se chtějí hádat.

„Volal mi dispečer,“ vysvětlí řidič a ukáže na sluchátko v uchu. Plešatá hlava mu důstojně sedí na hnědém podstavci krku. Má samozřejmě svůj vlastní příběh a ten dobře oblečený pár středního věku, který sedí na zadním sedadle, v něm nehraje vůbec žádnou roli. Podle tabulky na zadní straně sedadla se jmenuje Rana Saleem. Z Indie? Z Íránu? Tam, odkud pochází, mohl být doktorem. Nebo dělníkem. Nebo zlodějem. Těžko říct.

Rebecca kývne a zase se opře. „Já jsem myslela spíš jiné limity,“ řekne.

„Jaké?“

„Nemůže se věčně spoléhat na druhé. A však víš. Taky mi dělá starost ta druhá věc.“
„Myslíš, že s tím mu jeho starší sestra může pomoct?“

Zavře oči; zřejmě se urazila. Zrovna teď, když to opravdu myslel jako výraz soucitu.

„Chci tím říct,“ pokračuje Peter, „že změnit život mu nejspíš nedokáže nikdo, když to nebude chtít on sám. Feťák je bezedná jáma.“
Neotevře oči. „Už je rok čistý. Kdy o něm přestaneme mluvit jako o feťákovi?“
„Pochybuju, že vůbec někdy.“

Začíná z něj být svatoušek? Chrlí ze sebe osvědčené pravdy, které posbíral kdovíkde?
Problém s pravdou je ten, že velice často zní jako vyčpělé klišé.

Rebecca řekne: „Možná už je připravený na trochu té stability.“
Jo, možná. Míla je e-mailem informoval, že se rozhodl dělat něco kolem umění. Tedy přesněji Něco Kolem Umění, což je činnost, k níž až dosud nejevil žádné průkazné sklony. Ale na tom nezáleží. Lidé (někteří lidé) jsou rádi, když Míla vyjádří vůbec jakékoli produktivní úmysly.

Peter pokrčí rameny. „No, tak se můžeme pokusit mu tu stabilitu poskytnout.“

Rebecca mu láskyplně stiskne koleno. Byl hodný chlapec.

Někdo za nimi zatroubí. Čeho chce tímhle asi dosáhnout?

„Možná by bylo lepší vystoupit a jet metrem,“ navrhne Rebecca.

„Takhle máme skvělou výmluvu, proč jdeme pozdě.“

„Myslíš, že tam tím pádem budeme muset taky zůstat déle?“

„To rozhodně ne. Slibuju, že tě odtamtud odtáhnu dřív, než se Mike opije tak, aby tě začal obtěžovat.“

„To bych byla ráda.“

Konečně dokodrcají na roh Osmé avenue a Central Park South, kde se nehoda stala. Její pozůstatky ještě nejsou úplně odklizené. Za blikajícími světly a přenosnými zábranami, za dvěma policisty, kteří odklánějí dopravu na Columbus Circle, je vidět nabourané auto, bílý mercedes, který stojí našikmo směrem na Devětapadesátou a takhle ozářený varovnými světly vypadá ostře růžový. A támhleto, to je určitě tělo toho koně, přikryté černou plachtou. Dehtová těžká plachta nabízí siluetu koňského zadku; pod zbytkem může být cokoli.

„Proboha,“ zašeptá Rebecca.

Peter chápe: jakákoli nehoda, jakákoli připomínka toho, jak umí svět ublížit, v ní, vlastně v nich obou, vyvolá krátký okamžik paniky kvůli Bee. Mohla snad přijet do New Yorku a nic jim neříct? Mohla snad jet kočárem, i když takové věci nikdy nedělá?
Zdá se, že když se člověk stane rodičem, do konce života znervózní. I když jeho dceři je dvacet, i když je plná bujného, neproniknutelného vzteku, i když žije v Bostonu, skoro čtyři sta kilometrů daleko, a nijak zvlášť se jí tam nevede. Zvlášť tehdy ne.

Peter podotkne: „Člověka vůbec nenapadne, že by některého toho koně mohlo přejet auto. Ani už je nebereme jako zvířata.“

„Ona je kolem toho celá… kampaň. Jak se s koňmi zachází.“
Samozřejmě že je. Rana Saleem tady jezdí taxíkem noční směnu. Zoufalí muži a ženy chodí po ulicích, nohy obalené v hadrech. Kočároví koně asi žijí krutý život, kopyta nejspíš mají od betonu celá popraskaná. Není to obludné, přes tohle všechno se starat o svoje?
„Tak tohle nejspíš těm obhájcům koňských práv pomůže,“ prohlásí.

Proč mluví tak cynicky? Chtěl, aby to znělo důrazně, ne chladně. Občas má pocit, jako kdyby tak docela nezvládal nářečí vlastního jazyka – jako by ve čtyřiačtyřiceti pořád nedokázal mluvit plynně petrovštinou.

Ne, je mu teprve třiačtyřicet. Proč si pořád rok přidává?

Ale počkat. Minulý měsíc mu čtyřiačtyřicet bylo.

„Takže ten chudák možná neumřel zbytečně,“ dodá Rebecca a chlácholivě pohladí Petera prstem po bradě.

V kterém manželství se nenahromadí takovéhle nánosy, řeč gest, pochopení ostré jako bolest zubů? Jsou nešťastní? Jistě. Které manželství není občas nešťastné? Ale jak je možné, že počet rozvodů tak prudce stoupá, jak se říká? Jak nešťastný už člověk musí být, aby dokázal snést to skutečné odloučení, aby byl schopen dál žít svůj život tak naprosto nepoznáván?
„Hrůza,“ podotkne řidič.

„No jo.“

A přitom Petera samozřejmě zničené auto i koňské tělo fascinují. Není právě v tomhle to hořké potěšení New York City? Je hrůzný, jako Courbetova Paříž. New York je ošuntělý a páchne; ubližuje. Čpí smrtelností.

Jestli něco, je mu líto, že koně zakryli. Chce ho vidět: vyceněné žluté zuby, vyplazený jazyk, černou krev na chodníku. Z tradičních ďábelských pohnutek, ale také… jako důkaz. Pro ten pocit, že jemu a Rebece smrt zvířete nejen zkomplikovala život, ale že jí také byli aspoň trošku účastni; že smrt koně zahrnuje i je, jejich ochotu povšimnout si jí. Nechceme snad vždycky vidět mrtvolu? Když tenkrát s Danem omývali Matthewovo tělo (proboha, to už je skoro pětadvacet let), necítil snad podivné vzrušení, o kterém se později nezmínil ani Danovi, ani nikomu jinému? Nikdy?

Taxík se doplazí na Columbus Circle a přidá. Na vrcholu žulového sloupu stojí socha Kryštofa Kolumba (neukázalo se nakonec, že to byl vlastně masový vrah?) a má slabounce růžový nádech od varovných světel, stojících stráž kolem koňské mrtvoly.

Měl jsem je za anděly, ale pak mi vzalo dech, že… něco něco k nebi v kosmických korábech…

 

Na večírek jdou hlavně proto, aby šli na večírek. Později se za to odmění večeří, kterou si dají jen sami dva, a pak pojedou zase domů.

Detaily se mění. Dnes je jejich hostitelkou Elena Peterova (manžel je pořád někde pryč a je možná lepší se neptat, co vlastně dělá), chytrá, hlučná a vzdorovitě vulgární (o tomhle se Petr a Rebecca léta přou – uvědomuje si, jak působí ty šperky, rtěnka a brýle, chce tím světu něco sdělit? Takhle bohatá a chytrá ženská to přece nemůže dělat nevědomky?); má tu malého, vynikajícího Artschwagera, velkého, docela dobrého Mardena a Goberovu výlevku, do které nějaký host jednou omylem vysypal popelník; nikdy se nepřišlo na to, kdo to byl. Je tu Jack Johnson, který v celé své majestátnosti sedí na malé pohovce vedle Lindy Neilsonové, jež k té arktické krajině Jackovy tváře živě hovoří; je tu první drink (vodka s ledem; Elena je proslulá tím, že servíruje naprosto neznámou značku dováženou z Moskvy – tak schválně, uvědomuje si Peter nebo někdo jiný ten rozdíl?) a pak i druhý drink, ale ne třetí; je tu naléhavě blyštivý bzukot večírku, obrovské bohatství, které je vždycky trochu opojné bez ohledu na to, jak dobře ho člověk zná; rychlý pohled po Rebece (nic se neděje, povídá si s Monou a Amy, díky bohu za manželku, která se v tomhle ohledu dokáže postarat sama o sebe); je tu nevyhnutelný rozhovor s Bette Riceovou (je mu moc líto, že nemohl přijít na vernisáž, ale slyšel, že ten Inksy je skvělý, zastaví se tenhle týden) a s Dougem Petriem (oběd, od pondělka za týden, určitě) a s druhou Lindou Neilsonovou (jasně, ano, přijdu si s tvými studenty popovídat, zavolej mi do galerie a domluvíme datum); čurá se pod Kellyho obrazem čerstvě zavěšeným v koupelně (ta Elena to nemůže dělat schválně – když tohle pověsí na záchodě, tak ty brýle vážně potřebuje); pak rozhodnutí dát si přece jen tu třetí vodku; flirtování s Elenou: Ta vodka je skvělá, vážně; Anděli, víš dobře, že ji tady můžeš dostat, kdy budeš chtít (Peter dobře ví, že ho prokoukla a nejspíš se mu i pošklebuje za to vytrvalé „s tebou bych si to rozdal, kdybych měl příležitost“); je tu hubený, hysterický Mike Forth, který stojí s Emmettem vedle toho Terence Koha a opíjí se tak, že už se brzo začne vrhat po Rebece (Peter s Mikem proti své vůli sympatizuje – ještě po třiceti letech nechápe, jak to, že ho Joanna Hurstová nemilovala, ani trošku ne); je tu krátký pohled na neskutečně hezkého číšníka, který si v kuchyni potajmu s někým povídá mobilem (milenec, milenka, sex za peníze – aspoň že ti mladí, co tu servírují, jsou trošičku záhadní); pak zpátky do obýváku, kde – ajaj – Mike přece jen dokázal přepadnout Rebeku, vemlouvá jí díru do hlavy a ona pokyvuje a hledá přitom očima Petera, protože jí přece slíbil, že ji zachrání; Peter se rychle rozhlédne, aby se ujistil, že nikoho neopominul; pak závěrečný rozhovor s Elenou, kterou mrzí, že se nestačila podívat na ty Vincenty (zavolej mi, ještě pár věcí bych ti hrozně rád ukázal); pak podivně naléhavé rozloučení Bette Riceové (ta má něco na srdci!); záchrana Rebeky (je mi líto, ale už ti ji vážně musím odvést, určitě se zase brzo uvidíme); Mikův polekaný závěrečný úsměv, a ahoj ahoj, díky, tak příští týden, jo, určitě, jasně, zavolej mi, ahoj.

Další taxík a zpátky do centra. Peter si občas myslí, že až jednou přijde konec, budou jízdy taxíkem patřit k věcem, které si ze své pozemské dráhy bude pamatovat nejživěji. Jakkoli jedovatě je to tu cítit (tentokrát žádný osvěžovač vzduchu, jen slabý pach žluči a motorového oleje) a jakkoli agresivní a neschopný je řidič (tenhle je z těch, co pořád dupou na brzdu a zase prudce přidávají), ten pocit vznášení v uzavřeném prostoru je vždycky stejný; pocit nerušeného pohybu ulicemi tohoto nepravděpodobného města.

Kříží Central Park Avenue po Devětasedmdesáté; tohle je jedna z nejhezčích tras, kterou se dá v noci jet, park se noří do černozeleného snu o sobě samém, malá zlatozelená světélka označují travnaté kruhy a cestičky. Samozřejmě že jsou v něm zoufalci, uprchlíci, zločinci; vyrovnáváme se s těmihle nemožnými protiklady, s těmi nekonečnými smyčkami krásy a vraždy, jak nejlépe umíme.

„Nezachránil jsi mě před Hurikánem Mikem,“ postěžuje si Rebecca.

„Jak to? Vyrval jsem mu tě hned, jak jsem vás uviděl.“

Sedí uzavřená do sebe a objímá dlaněmi vlastní paže, i když po chladu není ani památky.

Nahlas řekne. „Já vím.“
Ale stejně ji zklamal, je to tak?
Podotkne: „Připadá mi, že se s Bette něco děje.“
„Riceovou?“

Kolik jiných Bette na večírku bylo? Jak velkou část života Peter promrhá tím, že odpovídá na tyhle zbytečné otázky; o co se přiblíží mrtvici, která ho stejně jednou postihne, při každém minizáchvatu vzteku nad faktem, že Rebecca zřejmě nedávala pozor, že nebyla duchem přítomná?

„Mhm.“
„A co jako myslíš?“

„Nemám ponětí. Přišlo mi divné, jak se loučila. Nějak se mi to nezdálo. Zítra jí zavolám.“

„Bette není nejmladší.“
„Myslíš menopauza?“
„Taky.“
Vzrušují ho, tyhle drobné ukázky ženské jistoty. Jsou jako z Jamese nebo z Eliotové. V čem se lišíme od Isabel Archerové z Portrétu dámy, nebo od Dorothey Brookeové z Middlemarche?
Taxík dojede na Pátou avenue a zahne doprava. Z Páté avenue se park už zase jeví jako noční hrozba, plná černých stromů a číhajícího, vyčkávajícího čehosi. Cítí to někdy ti miliardáři, kteří tu kolem žijí? Když je řidiči přivezou v noci domů, podívají se někdy přes ulici a řeknou si, že jsou konečně v bezpečí před tou divočinou, která je zpod stromů sleduje s vytrvalou, hladovou trpělivostí? Že jsou v bezpečí, ale bylo to o fous?

„Kdy Míla přijede?“ zeptá se Peter.

„Říkal, že někdy příští týden. Víš, jaký je.“

„Hm.“

Ano, Peter ví, jaký Míla je. Je to jeden z těch chytrých, nestálých mladých lidí, který se po jistém uvažování rozhodl, že chce dělat Něco Kolem Umění, ale neumí, ne, možná ani nedokáže uvažovat o konkrétním zaměstnání; představuje si zřejmě, že mládí, chytrost a ochota něco dělat mu vyčarují nějaké vhodné místo, jehož přesná a dokonalá podstata se odhalí až časem.

Ta rodina púlná žen chudáka kluka úplně zničila. Kdo by vydržel být tak zoufale milován?

Rebecca se k němu obrátí, ruce založené na prsou. „Nepřijde ti to někdy směšné?“
„Co?“
„Ty večírky a večeře, všichni ti příšerní lidé.“

„Nejsou příšerní.“

„Já vím. Mě už jen unavuje pořád klást tolik otázek. Půlka těch lidí ani neví, co dělám.“
„To není pravda.“
No, možná to trochu pravda je. Rebečin časopis Modré světlo není mezi těmihle lidmi právě velký hit – není to žádné Artforum ani Art in America. Výtvarné umění v něm je, to ano, ale také poezie, literatura a – ó hrůzo – občas i dvojstrana o módě.

„Kdybys byl radši, aby Míla nebydlel s námi, tak mu najdu něco jiného,“ vrátí se Rebecca k tématu.

Ach jo, zase Míla. Největší láska jejího života.

„Ne. Mně to vůbec nevadí. Neviděl jsem ho už, kolik? Pět let? Šest?“

„Tak nějak. Tenkrát na tu akci v Kalifornii jsi nejel.“

Najednou ublížené, nečekané mlčení. Zlobila se tehdy na něj, že nejel do Kalifornie? Zlobil se on na ni, že se zlobí? Nevzpomínal si. V té Kalifornii to tenkrát nějak špatně dopadlo. Ale jak?

Rebecca se k němu nakloní a něžně ho políbí na rty. „No no,“ zašeptá Peter.

Uvelebí se mu hlavou na rameni. On ji obejme.

„Svět je občas hodně únavný, co?“ podotkne Rebecca.

Příměří. Ale do času. Rebecca si pamatuje každou sebemenší křivdu, a když hádka nabere na obrátkách, je schopná Peterovi vypočítat všechny zločiny, které spáchal za mnoho měsíců. Provedl dnes také nějaký přestupek, který si vyslechne v červnu nebo v červenci?

„Hm,“ řekne on. „Víš ty co? Podle mě si teď už můžeme být jistí, že Elena ty svoje vlasy a brýle a to ostatní myslí vážně.“
„Já jsem ti to říkala.“

„Neříkala.“
„Jenom si to nepamatuješ.“
Taxi zastaví před semaforem na Pětašedesáté.

Tak tohle jsou tedy oni; pár ve středním věku na zadním sedadle taxíku (tenhle řidič se jmenuje Abel Hibbert, je mladý, nervózní, zamlklý a vzteklý). To jsou oni, Peter a jeho manželka, svoji jednadvacet (skoro dvaadvacet) let, teď už hlavně kamarádi, kteří se rádi škádlí, sexu už nijak moc, ale zase ne vůbec žádný jako některé jiné dlouholeté manželské páry, které by mohl jmenovat, a ano, v jistém věku si člověk uměl představit větší úspěchy, mocnější a nezničitelnější potěšení, ale to, co nakonec získal, není špatné, ne, vůbec to není špatné. Peter Harris, odmítavé dítě, příšerný puberťák, držitel různých druhých cen, dospěl do svého obyčejného období, je propojený, zadaný, milovaný, cítí na krku teplý dech své manželky, jede domů.

Zkus odplout, zkus odplout, zkus odplout jako já, důva důva dů…

Zase ta písnička.

Naskočí zelená. Řidič šlápne na plyn.

 

 

překlad: Veronika Volhejnová