Michel Houellebecq: Elementární částice

s. 107

Synovi dali jméno David. V patnácti letech David snil o tom, že se stane rockovou hvězdou. Nebyl sám. Rockové hvězdy byly mnohem bohatší než generální ředitelé a bankéři, a přesto si zachovávaly pověst rebelů. Rockové hvězdy byly mladé, krásné, slavné, stály na samém vrcholu sociální hierarchie, všechny ženy po nich toužily a všichni muži jim záviděli. V dějinách lidstva, od dob Starého Egypta, kde faraony povýšili na bohy, se nic nevyrovnalo kultu, který evropská a americká mládež zasvětila rockovým hvězdám...

s. 132

Většina homosexuálů však dává přednost mladým mezi patnácti a pětadvaceti lety; ti starší už pro ně jsou jen utahaní čuráci. Sledujte dva staré teplouše, rád říkal Bruno, pozorně je sledujte: někdy cítí vzájemnou sympatii, možná náklonnost; ale touží po sobě? V žádném případě. Jakmile se kolem mihne patnácti až pětadvacetiletá prdelka, odtrhnou se od sebe se jak dva staří opelichaní pardáli, porvou se, aby tu kulatou prdelku získali; to si Bruno myslel. Jako v mnoha jiných případech byli domnělí homosexuálové příkladem ostatní společnosti, říkal si ještě Bruno. Tak třeba on, bylo mu čtyřicet dva: toužil nějak po ženách svého věku? Vůbec ne. Naproti tomu pro takovou kočičku v minisukni by byl schopen jít až na konec světa. Nebo aspoň do Bangkoku. Přeci jen je to třináct hodin letu.

s. 133

Pohlavní touha se vztahuje hlavně na mladá těla a skutečnost, že pole svůdnosti postupně zabraly velmi mladé dívky, byla v podstatě pouze návratem k normálu, návratem k pravdě o touze shodující se s pravdou o cenách, která následuje po abnormálním vzrůstu na burze. Nicméně ženy, jimž bylo dvacet někdy kolem "roku 68", se s příchodem čtyřicítky ocitají v obtížné situaci. Většinou jsou rozvedené, sotva se mohou opřít o manželství - vroucné, nebo odporné - pro jehož co rychlejší zánik udělaly všechno. Protože patří ke generaci, která - jako první v takové míře - prohlašovala nadřazenost mládí nad zralým věkem, nemohou se moc divit, že teď zas ony jsou předmětem pohrdání v očích pokolení předurčeného k tomu, aby je nahradilo. A konečně, kult těla, k jehož vytvoření vší silou přispěly, je vzhledem k jejich celkové povadlosti může přivést jedině k čím dál silnějšímu pocitu znechucení nad sebou samými - ostatně totéž znechucení nacházejí v pohledech druhých lidí. Muži jejich věku se nacházejí grosso modo v téže situaci; ale společný osud mezi dané bytosti vůbec nepřináší solidaritu: muži po čtyřicítce obecně nadále vyhledávají mladé ženy - a občas i s určitým úspěchem, přinejmenším ti, kteří se dovedně zapojí do společenské hry, neboť dosáhli jisté pozice intelektuální, finanční nebo mediální; pro ženy je věk zralosti v naprosté většině případů obdobím nezdaru, masturbace a ponížení. I camping Lieu du Changement, tedy Místo pro změnu, jako privilegovaný prostor pro svobodu sexuální a svobodu v projevech touhy, se přirozeně, víc než co jiného, stalo místem deprese a hořkosti. Sbohem všem lidským údům proplétajícím se za úplňku na pasekách! Sbohem až dionýským oslavám těl promaštěných olejem, pořádaným v záři poledního slunce! ... omílali čtyřicátníci při pohledu na své utahané ocasy a tukové polštářky.

s. 135

Po snídani se Bruno vrátil do stanu, váhal, nemá-li onanovat (vzpomínka na dospívající dívky byla stále ještě čerstvá), nakonec od toho upustil. Ty vzrušující dívky musely být plody osmašedesátnic, které potkával, v mnohem pevnějších řadách, v prostoru campingu. Některé z těch starých děvek se tedy přese všechno přeci jen dokázaly reprodukovat. Dík té skutečnosti se Bruno ponořil do vágního, ovšem nelibého meditování...

s. 144

Národní shromáždění přijalo 14. prosince 1967 v prvním čtení Neuwirthův zákon o legalizaci antikoncepce; ačkoli pilulku ještě nehradilo sociální zabezpečení, v lékárnách již byla volně prodejná. Od této chvíle měly široké vrstvy obyvatel přístup k sexuální liberalizaci, dosud vyhrazené pouze vedoucím pracovníkům, umělcům a těm, kdo měli svobodné povolání, - a některým šéfům základní vojenské přípravy. Pikantní je, že tato sexuální liberalizace byla někdy prezentována jako sen pospolitosti, zatímco ve skutečnosti šlo o nový stupeň v historickém vzestupu individualismu. Jak naznačuje krásné slovo "domácnost", manželství a rodina představovaly poslední ostrůvek primitivního komunismu uprostřed liberální společnosti. Sexuální liberalizace měla za následek destrukci přechodných společenství, posledních, které oddělovaly jedince od trhu. Tento destrukční proces trvá dodnes.

s. 152

Michel naproti tomu žil v určitém historicky vágním světě, přesto však rytmizovaném jistými obchodními obřady - turnajem v Roland-Garros, Vánocemi, Sylvestrem, každé dva roky pak setkáním s katalogy 3 Suisses. Kdyby byl homosexuál, mohl by se účastnit Sidathonu nebo Gay Pride. Jako volnomyšlenkář by se nadchl pro Salon erotiky. Pokud by více sportoval, zrovna by prožíval jednu pyrenejskou etapu Tour de France. Byl ale dále nevymezený spotřebitel, přesto s radostí přivítal návrat italských dní v obchodním domě Monoprix ve své čtvrti. Byly tak dobře připravené, lidsky organizované; dalo se v tom najít štěstí; i kdyby to chtěl dělat lépe, nevěděl, jak.

s. 205

Po třiceti letech došel znovu k témuž závěru: ženy jsou rozhodně lepší než muži. Jsou něžnější, láskyplnější, soucitnější a jemnější; jelikož jsou méně nucené k násilí, sobectví, sebeutvrzení, krutosti. Jsou mimoto i rozumější, chytřejší a pracovitější. K čemu vlastně, říkal si Michel, když pozoroval pohyb slunce za záclonou, jsou muži? Možná, že v dávných dobách, kdy bylo ještě hodně medvědů, mohla mužnost hrát specifickou a nenahraditelnou roli; ale teď již několik staletí muži viditelně nejsou k ničemu. Občas, aby zahnali nudu, zahrají si tenis, což je to nejmenší zlo; někdy ale také považují za užitečné popostrčit historii kupředu, to znamená hlavně provokovat revoluce a války. Mimo absurdní utrpení, které revoluce a války způsobují, ničí to nejlepší z minulosti, nutíce pokaždé všechno zničit a znovu vystavět.

s. 208

"Po několik let se můj syn ke mně obracel, chtěl po mně lásku; já byl deprimovaný, nespokojený s životem a odstrkoval jsem ho - čekal jsem, až mi bude líp. Nevěděl jsem ale, že ty roky budou tak krátké. Mezi sedmi a dvanácti je dítě kouzelná bytost, hodná, rozumná, otevřená. Je plna lásky a spokojuje se s tou láskou, které se mu dostává. Potom se všechno zkazí. Všechno se nenávratně zkazí." Michel spolkl poslední kousky párku, nalil si další sklenici vína. Ruce se mu velmi třásly. Bruno pokračoval: "Je těžké představit si něco blbějšího, agresivnějšího, nesnesitelnějšího a nevraživějšího, než je dítě v pubertě, a zejména je-li ve společnosti jiných chlapců téhož věku. Pubertální dítě je monstrum znásobené pitomcem, jeho konformismus je téměř neuvěřitelný; cítí náhlou, neblahou krystalizaci (a nepředvídatelnou, v případě dítěte) toho nejhoršího v člověku. Jak tedy pochybovat, že sexualita není absolutně špatná síla? A jak lidé mohou snést žít pod jednou střechou s pubertálním dítětem? Moje teze je, že to dokážou jen proto, že jejich život je naprosto prázdný; a přitom můj život je prázdný také, a přesto jsem to neuměl. V každém případě všichni lžou, a všichni lžou směšně. Rozvedli jsme se, ale zůstali jsme přáteli. Budu si brát syna jednou za čtrnáct dní na víkend; kravina. Úplná, naprostá kravina. Ve skutečnosti se muži o své děti nikdy nezajímají, necítí k nim lásku, a ještě obecněji, muži nejsou schopni pociťovat lásku, takový cit je jim zcela cizí. Co znají, to je touha, sexuální touha v surovém stavu a soutěžení mezi samci. Kdysi mohli v manželství dosáhnout toho, že cítili ke své družce jistou náklonnost - když jim dala děti, udržovala dobře domácnost, ukázala se jako dobrá kuchařka a dobrá milenka; pak pociťovali radost, že s ní lehají v téže posteli. Možná to nebylo přesně to, co si ženy přály, možná šlo o nedorozumění, ale byl to cit, který mohl být i velmi silný, dokonce i když je vzrušovalo, ostatně stále méně, čas od času si nabrnknout nějakou tu prcinku. Bez své ženy už doslova nemohli žít, když na neštěstí zemřela, dali se na pití a rychle umírali, většinou za několik měsíců. Děti, ty byly prostředkem přenesení určitého stavu, pravidel a majetku. Tak tomu bylo samozřejmě v případě feudálních vrstev, ale také u obchodníků, rolníků, řemeslníků, vlastně ve všech společenských třídách. Dnes tohle všechno už neexistuje: jsem zaměstnanec, jsem nájemník, svému synovi nemám co předat. Nemám žádné řemeslo, kterému bych ho mohl vyučit, ani pořádně nevím, co by měl později dělat; pravidla, která jsem sám poznal, už pro něho stejně platit nebudou, bude žít v jiném světě. Přijmout ideologii kontinuální změny znamená přijmout skutečnost, že život člověka je striktně omezený na jeho individuální existenci a že minulá a budoucí pokolení nemají už v jeho očích žádný význam. Takhle tedy žijeme a mít dítě dnes už nemá pro muže žádný smysl. U žen je to jiné, protože ty stále ještě cítí potřebu mít někoho, koho by mohly milovat - což není, což nikdy nebyl případ mužů. Je mylné tvrdit, že i muži cítí potřebu mít potomstvo, hrát si s dětmi, mazlit se s nimi. Zbytečně se to už leta opakuje, pořád týž omyl. Jakmile dojde k rozvodu, rodinný kruh se rozbije, styk s dětmi ztrácí smysl. Dítě je past, která sklapne, je to nepřítel, jehož musíte dál živit a jenž vás přežije."

s. 250

"Nejsem k ničemu," řekl Bruno odevzdaně. "Nejsem schopen chovat prasata. Nemám ponětí o výrobě párků, vidliček nebo mobilních telefonů. Všechny ty věci, co mě obklopují, které používám a polykám, nejsem schopen vyrobit; nejsem schopen ani pochopit proces jejich výroby. Pokud by se průmysl zastavil, pokud by vymizeli specializovaní inženýři a technici, nebyl bych schopen zajistit si sebemenší nový začátek. Jelikož stojím mimo hospodářsko-průmyslový systém, nebyl bych ani s to zajistit vlastní přežití: nevěděl bych, jak se uživit, do čeho obléci, jak se chránit před nepřízní počasí; moje osobní technické dovednosti jsou významně nižší než u neandrtálce. Jsem zcela závislý na okolní společnosti, sám o sobě jsem pro ni téměř zbytečný; jediné, co umím, je produkovat pochybné komentáře o zastaralých kulturních objektech. A přesto pobírám plat, a dokonce dobrý, značně vyšší než je průměr. Většina lidí kolem mne je na tom stejně. Jediný užitečný člověk, kterého znám, je můj bratr." "Co udělal tak výjimečného?" Bruno se zamyslel, chvíli převaloval kousek sýra na svém talíři, hledal dostatečně pádnou odpověď. "Vytvořil nové krávy. To je vlastně jen příklad, ale vzpomínám si, že jeho práce umožnila zrod geneticky modifikovaných krav, s lepší produkcí mléka, s vyššími nutričními kvalitami. Změnil svět. Já jsem neudělal nic, nic jsem nestvořil( světu jsem nepřinesl zhola nic." "Neudělal jsi nic špatného..." Christiane se zachmuřila, rychle dojedla zmrzlinu...

s. 332

Na Univerzitě v Ohiu přišli na něco mnohem zajímavějšího: výzkum Saccharomyces ukázal, že jednotlivé odrůdy množící se pohlavní cestou se vyvíjejí pomaleji než ty, které se reprodukují klonováním; náhodné mutace se tedy v tomto případě ukazují jako účinnější než přirozená selekce. Experimentální montáž byla zábavná a jasně popírala klasickou hypotézu o pohlavním rozmnožování jako hybné síle evoluce; stejně to ale mělo jen malý význam. Jakmile bude dešifrován celý genetický kód (a to byla otázka jednoho měsíce), lidstvo bude schopno kontrolovat svůj vlastní biologický vývoj; jasně se ukáže, čím je sexualita: nepotřebná, nebezpečná a regresivní funkce...

s. 392

Dnes, po padesáti letech, skutečnost v široké míře potvrdila prorocký obsah Hubczejakových slov - až na jediné, co on sám dokonce ani netušil. Zachovalo se několik lidí staré rasy, zejména v oblastech, které byly dlouho pod vlivem tradičních náboženských doktrín. Míra reprodukce u nich však rok od roku klesá a zdá se, že k vyhynutí nevyhnutelně dojde. Oproti všem pesimistickým předpovědím dochází k vymírání v klidu, přes pár omezených násilných činů, jejich počet se ostatně stále snižuje. Je až překvapivé, jak lehce, odevzdaně, a možná s tajnou úlevou se lidé smířili s vlastním zánikem. Zpřetrhali jsme vazby, jež nás pojily s lidstvem, a proto žijeme. Podle slov lidí žijeme šťastně; pravda je, že jsme dokázali překonat pro ně nepřekročitelné síly sobectví, krutosti a zloby; rozhodně žijeme odlišně. Věda a umění v naší společnosti stále existují; ale honba za Pravdou a Krásnem již není tak vyvolávaná individuální marnivostí, získala ve skutečnosti méně urgentní ráz. Pro lidstvo staré rasy působí náš svět jako ráj. Ostatně stává se, že sami pro sebe používáme, i když, pravda, lehce humorným tónem, označení "bozi", což je pojem, o němž oni tolik snili. Dějiny existují; prosazují se, dominují, jejich vláda je nevyhnutelná. Avšak vedle přísně historického plánu si toto dílo klade za nejvyšší cíl pozdravit ten nešťastný a odvážný druh, který nás stvořil. Bolestný a nízký druh, sotva se lišící od opice, jenž nicméně v sobě nesl tolik šlechetných aspirací. Trýzněný druh, plný rozporů, individualistický a hádavý, neskonale sobecký, někdy schopný neslýchaných výbuchů násilí, který ale přesto nikdy nepřestal věřit v dobrotu a lásku. Druh, jenž si poprvé v dějinách světa dokázal představit možnost, že bude překonán; a po pár letech takové překonání sám uskutečnil. V době, kdy odcházejí poslední jeho zástupci, považujeme za legitimní vzdát lidstvu poslední poctu; i tato pocta zmizí, ztratí se v písku času; je však nutné, aby byla složena. Tato kniha je věnována člověku.

Z knihy Les Particules élémentaires (2. vydání, Flammarion, Paříž 1998) přeložila Jovanka Šotolová

opublikovaly Literární noviny č. 24, 16/6/1999