Robert Menasse: Příběh je krátký a věčný

Projekt

Dítě má mnoho jmen. Manoel Dias Soeiro - úctyhodné portugalské jméno. Manoel, jako onen portugalský král, který pronásledoval Židy obzvlášť hrozným způsobem a nutil je nechat se pokřtít. Nejoblíbenější mužské křestní jméno ve starých křesťanských rodinách země. Dát oficiálně toto jméno dítěti tajemného židovského původu bylo téměř přespříliš zřetelnou známkou přizpůsobení, možná i pokusem spoutat nebezpečí ve jménu nebezpečí. Zároveň se v tom anebo za tím krycím jménem skrývalo staré jméno židovské, vlastní, skutečně zamýšlené, které se vyslovovalo jen v nejužším rodinném kruhu: nikoliv Immanuel, od něhož se odvozoval Manoel, jenž se však už zcela emancipoval jako svébytné křesťanské jméno, nýbrž - Samuel, starozákonní poslední soudce Izraele, věštec a prorok. Jméno zvolané tak tiše, tak letmo, že náhodný svědek v doslechu, často dokonce dítě samé zachytí zas jen Moel, nedbale vyslovené Manoel.

Dítě má mnoho jmen, nejen jméno zničení a vytoužené spásy. V přezdívkách rodičů a ve hře s ostatními dětmi splývají v Mane, dvojznačné zvolání, neboť Mane znamená v hovorové portugalštině i tolik co hlupák, prosťáček - a které dítě jím není! Ale může jím být dítě pod dvojitou tíží svého jména oficiálního a tajného?

Dítě má spoustu jmen. Ve jménu Mane zaznívá také už jméno, které dítě dostane později, na svobodě. V Amsterodamu odloží uprchlí maranos svá krycí jména a nahradí je jasnými jmény židovskými: Manasseh nebo Menasse. Pod tímto jménem se nakonec proslaví, jako spisovatel a intelektuál, jako rabín a diplomat. Jakkoliv dobrý zvuk mělo toto jméno, jméno svobodného a úspěšného muže, jméno, které nemuselo znamenat nic jiného než to, zač mohl jeho nositel ručit - v jeho nejhlubším nitru věčně znělo Manoel, Samuel a Mane. Zněly jako ozvěna dob dávno minulých, ale také ještě jako ozvěna pověsti, kterou si teprve získá. Manoel -přizpůsobivý, Samuel - věštec a Mane - prosťáček.

Příběh je krátký, napsal rabi. Věříme, že jsme převzali štafetu a že ji můžeme donést do cíle. Ve skutečnosti běháme v kruhu a často také zpět, abychom štafetu, která se již ztratila, zas zdvihli. Chceme, aby vše, co bylo, co je u konce a co je pryč nemělo žádný význam. To, co ještě duní, považujeme za odeznívající ozvěnu. Ve skutečnosti běžíme s křikem tam, kde se křičelo.

K jednomu pojednání o různých možnostech, jak pozorovat život člověka, připojil rabi autobiografický exkurs, který pak sice zase škrtl, ale který zůstal dodnes zachován. Onen autobiografický text začíná slovy: Dítě má mnoho jmen. Vypráví se o události, která se musela přihodit na útěku z Iberského poloostrova, ale ještě před příchodem do Amsterodamu. Útěk se podařil, ale ještě nedošli do cíle. Chybí zmínka o tom, kde přesně se následující událost stala. Ale byla noc a bylo tam velké tiché jezero. Rodina se usadila na břehu. Rabi napsal, že na začátku tohoto zážitku byl dítětem, po něm mužem. Mezitím uplynulo několik minut, možná čtvrthodina, v každém případě chvíle věčnosti. Otec se modlil. Když dozněla jeho poslední slova, mělo dítě dojem, že slyší ozvěnu. Jak je to možné? Jak mohla zde, u této vodní hladiny hladké jako zrcadlo znít ozvěna? Snad existovala jen v jeho hlavě, ale možná to byl zázrak přírody. Dítě na to rodiče upozornilo. V tu chvíli bylo rozrušené a celé žhavé si to vyzkoušet. Budou se vracet i jeho slova - jaká slova? - anebo i pouhý výkřik, tak, že to ostatní budou jednoznačně vnímat jako ozvěnu?

Zakřičel. Zprvu plaše, skoro naříkavě, a pak, když se ještě jednou nadechl, zakřičel zplna hrdla. Nebylo pochyb, výkřik se ozval ještě jednou. Počáteční radost z toho, že vyprovokoval ozvěnu, ustoupila strachu, nakonec téměř panickému děsu. Jak to, že ozvěna nepřestává! Zdálo se, že výkřik se odráží od obzoru a doléhá přes jezero zpět. Jak to, že nepřestává, zvuk zůstával a šířil se, jak dlouho tomu už bylo, a jak dlouho tomu ještě bude? Ozvěna zůstávala a zněla už - jak dlouho? Celé minuty? Každopádně mnohonásobně déle, než trval jeho přece jen krátký výkřik, jak se domníval. Vypustil snad do světa výkřik, který patřil jezeru a krajině a už ne jemu? Nedokázal to snést, tón ve vlnách mu bušil do srdce, byl stále temný, avšak neumlkal, dítě zdvihlo paže, přitisklo si dlaně na uši, ale výkřik tím jen zesílil a potemněl, proč inu křik už nepatří? Patřil mu kdy? Odkud se vzal? Jak to, že nepřestává? Když se čas od času zdálo, že odeznívá, pak jen proto, aby okamžitě ještě nabral na síle.

Nic už nebylo vidět. Nastoupila tma, anebo zavřel strachem oči? Neexistovalo nic jiného, než, naslouchání bez konce. Už nikdy nebude křičet, už nikdy by člověk neměl křičet - jen ta ozvěna kdyby přestala! Zprudka si přitiskl ruce na uši, jako by si mohl ozvěnu vytlouct z hlavy, když náhle ucítil tvrdý tlak na ústech, ruku tisknoucí se na jeho ústa. Byla to otcova ruka, a on si uvědomil, jaká je skutečnost. Nepřestávala nikoliv ozvěna, nýbrž - on sám nepřestával křičet. Křičel po celou dobu, stále křičel, trhal a mlátil sebou, ještě krátce křičel skrz ruku svého otce. Konečně to pochopil a zmlkl. Temnota zmizela, černá látka šatů jeho matky, která se posadila, její tvář bílá jako daleký měsíc. Ležel nyní v pevném objetí se svým otcem a plakali. Co slyšel otec? Své vlastní, neslyšné výkřiky v mučírnách inkvizice? Věčnou ozvěnu však vydával syn.

Rabi si povšiml, že bezprostředně před touto událostí mu rodiče ještě říkali Mane, pak však už nikdy. Od té doby mu říkali Menasse, po spoustě jmen měl poprvé jméno, které pak zůstalo. Ale možná, tolik rabi na konci této skici, se mu ve vzpomínkách všechno jen zdálo. Rabi Menasse ben Israel žil před tři sta padesáti lety. Přesto: výkřik, o kterém, vyprávěl, může dnes slyšet každý.

V Evropě se stále znovu odstraňovaly hranice. Ne vždy se tím však Evropa stávala větší, ne vždy, anebo přesněji - téměř nikdy nebyl následující pohyb osob známkou větší mobility a svobody. Když kupříkladu padly hranice mezi Španělskem a Portugalskem, byla Evropa malinká. Měla tenkrát rozměry Amsterodamu. Proudy uprchlíků posedla utkvělá myšlenka: tato Evropa. To, co je tam očekávalo, byla do jisté míry liberální ústava. To, co přinesli, byla svébytná, hluboce evropská zkušenost: čím bestiálněji se lidé chovají, tím větší je jejich potřeba „korektnosti", do jisté míry právní státnosti. Každý výslech v mučírně inkvizice byl zaprotokolován, od každého protokolu dostala oběť duplikát. Myšlenka právního státu, napsal rabi v Amsterodamu, vznikla ve vězeních, tam ale hned ze dvou podnětů: jako touha oběti a jako legalizace pachatele. Tato myšlenka nám není neznámá, je součástí naší reflexe o době nacismu.

Proto jsou dějiny Evropy tak komplikované: Protože všichni ti, kdož chtěli a chtějí „vytvářet" Evropu, běží pokaždé zpátky tam, kde se křičelo. Také když padly roku 1958 hranice mezi Německem a Rakouskem, Evropa se zmenšila, zakrátko nebyla větší než Švýcarsko a Anglie. Ostatně za dob rabího Menasse ben Israel měli Židé zakázaný pobyt v Anglii. Rabi jel do Londýna, jednal s Oliverem Cromwellem o opětovném vpuštění Židů do země. Z abstraktního, právně-historického hlediska vyvěrá možnost mé rodiny uprchnout před nacistickým terorem z diplomatické mise tohoto rabína, který jako dítě uprchl, z Portugalska do Holandska. Portugalsko a Holandsko anebo Rakousko a Anglie a tak stále dál - dnes je Evropa jedno jméno, v němž souzní, ozývá se spousta jmen.

O traumatu své rodiny, o inkvizici, rabi napsal: Co bylo kdysi skutečné, zůstane navždy možné. Tato věta se znovu objevuje u Theodora W. Adorna v jeho úvahách o Osvětimi. Nikoliv jako citát, a přece: co je to za větu, která není citátem, která je ale doslova totožná s něčím dříve vysloveným? Je to ozvěna, věčná ozvěna, a kdo tuto ozvěnu dnes neslyší, nemá všech pět pohromadě.

Je to zároveň ozvěna jednoho jediného křiku po svobodě, po osvobození se od strachu, po sebeurčení a nedělitelném právu, a tento křik je věčný, protože věčně zaznívá stále znovu.