Rushdie Salman: Luka a Oheň života
16. ledna 2014 10:39
Rodinu vypravěče fantastických příběhů Rašída Chalífy ze země Álifbái postihne neštěstí, když věhlasný umělec neočekávaně upadne do spánku tak hlubokého, že jej není možné vzbudit. Aby jeho mladší syn Luka - obávající se, že na tragédii nese přímou vinu - otce zachránil, musí se nejen vydat do neznámého Kouzelného světa, o jehož existenci neměl dosud tušení...
1
strašlivá věc, která se přihodila jedné krásné hvězdné noci
Ve městě Kahání v zemi Álifbái žil chlapec jménem Luka, a ten měl dva zvířecí kamarády: medvěda jménem Pes a psa jménem Medvěd, takže kdykoli zavolal „Pse!“, dobrácky se k němu po zadních přikolébal medvěd, a když zavolal „Medvěde!“, přiběhl k němu pes a vesele vrtěl ocasem. Pes, hnědý medvěd, míval tu a tam sklony k mrzoutství a bručounství, ale zato byl prvotřídní tanečník schopný zvednout se na zadní a s výjimečným citem zatančit waltz, polku, rumbu, wah-watusi a twist, stejně jako tance bližší jeho domovině, například energickou bhangru, vířivý ghúmar (na ten si oblékal širokou sukni pošitou zrcátky), válečnické tance jako spaw a thang-ta a paví tanec z jihu země. Pes Medvěd byl čokoládový labrador, mírný a přátelský, byť občas propadal jisté náladovosti a nervozitě. Tancovat neuměl, co by se za nehet vešlo, protože měl, jak se říká, všechny čtyři tlapy levé, ale jeho neobratnost dokonale vyvažovalo zlato v hrdle. Uměl totiž zpívat, až se hory zelenaly, stejně jako výt tklivé melodie nejpopulárnějších současných písní, a nikdy přitom nezazpíval ani tón falešně. Netrvalo dlouho a pes Medvěd a medvěd Pes znamenali pro Luku mnohem víc než obyčejné zvířecí kamarády. Stali se z nich jeho nejbližší spojenci a nejvěrnější ochránci, kteří ho bránili tak zuřivě, že když byli tihle dva nablízku, nikoho by ani ve snu nenapadlo Luku zlobit a vytahovat se na něj, dokonce ani jeho úděsného spolužáka Krysořita, se kterým normálně vůbec nebyla řeč.
A jak Luka k tak neobvyklým společníkům vlastně přišel? Když mu bylo dvanáct, přijel jednoho krásného dne do města cirkus, a ne jen tak nějaký cirkus, ale samotný VOK, Velké ohnivé kruhy, což byl nejproslulejší cirkus v celém Álifbái a předváděla se v něm „prvotřídní a impozantní plamenná iluze“. Luku proto nejprve hořce zklamalo, když jeho otec, vypravěč Rašíd Chalífa, prohlásil, že na představení nepůjdou. „Trápení zvířat,“ vysvětlil mu Rašíd. „Svého času VOK možná patřil na výsluní, ale od těch dob to s ním jde od desíti k pěti.“ Lvice má zkažené zuby, vypočítával Rašíd, tygřice je slepá, sloni hladoví a i ostatní zvířata jsou na tom zkrátka prachbídně. Principálem Velkých ohnivých kruhů byl obrovitánský a děsivý kapitán Ág, zvaný též Velmistr plamenů. Zvířatům nahánělo práskání jeho biče takovou hrůzu, že lvice s bolavými zuby i slepá tygřice dál proskakovaly skrze kruhy a na povel dělaly mrtvé, a sloni dál stavěli z vlastních vyhublých těl tlustokožčí pyramidy, jen aby kapitána nerozzlobili, protože Ág byl člověk, který se často rozzuří a málokdy usměje. Však také mohl klidně strčit lvici do rozevřené tlamy hlavu i se zapáleným doutníkem, a ona se mu ji neodvážila ukousnout, protože kdo ví, co by jí ta ukousnutá hlava mohla v břiše provést.
Rašíd vedl Luku ze školy, na sobě jako obvykle barevnou havajskou košili (tahle byla rumělkově červená) a na hlavě svůj oblíbený obnošený panamák, a poslouchal, co se Lukovi toho dne přihodilo. Luka si nepamatoval, jak se jmenuje špička Jižní Ameriky, a v testu ze zeměpisu k ní připsal „Havaj“. Nicméně při písemce z dějepisu si vzpomněl na jméno prvního prezidenta země, a dokonce ho i správně napsal. Při tělocviku ho Krysořit praštil hokejkou do hlavy, ale na druhou stranu dal Luka v tom zápase dva góly, díky nimž porazili soupeřův tým. Kromě toho konečně přišel na to, jak luskat prsty, aby to luplo jaksepatří zvučně. Čili tu byly plusy i mínusy, celkem vzato slušný den, a brzy se z něj měl stát den nadmíru důležitý, protože právě toho dne uviděli cirkusový průvod, který mířil ke břehu mohutné Silsily a chystal se tam vztyčit šapitó. Silsila byla široká, líná, škaredá řeka se zahnědlou bahnitou vodou a tekla jen kousek od jejich domu. Při pohledu na zplihlé papoušky v klecích a smutné dromedáry, kteří se houpavě vlekli ulicí, se Lukovi sevřelo jeho šlechetné mladé srdce. Ale ze všeho nejsmutnější mu připadala klec, ze které se žalostně rozhlíželi utrápený pes a zkormoucený medvěd. Zadní voj průvodu tvořil kapitán Ág s pirátsky nesmlouvavýma černýma očima a divoce rozježeným plnovousem. Luka dostal zničehonic vztek (ačkoli to byl chlapec, který se málokdy rozzuří a často usměje). Ve chvíli, kdy Velmistr plamenů procházel přímo před ním, se Luka z plných plic rozkřikl: „Kéž tvoje zvířata přestanou poslouchat, co jim poroučíš, a ten tvůj pitomý stan kéž ti pohltí ohnivé kruhy.“
A jak už se stává, chvíle, kdy se Luka zlostně rozkřikl, patřila k oněm vzácným okamžikům, kdy jakousi nevysvětlitelnou shodou náhod všechny zvuky ve vesmíru naráz utichnou, auta přestanou houkat, skútry popšoukávat, ptáci ve větvích skřehotat a lidé brebentit, takže Lukův hlas se v tom čarovném tichu rozlehl jasně a zřetelně jako prásknutí výstřelu a jeho slova bobtnala do všech stran, až naplnila celou oblohu a dost možná si dokonce našla cestu do neviditelného domu Sudiček, které, jak někteří lidé tvrdí, řídí běh světa. Kapitán Ág zamrkal, jako by dostal políček, a pak se zahleděl Lukovi přímo do očí, a byl to pohled plný tak žhoucí nenávisti, že se Lukovi div nepodlomila kolena. Hned nato svět znovu spustil svůj obvyklý halas, cirkusový průvod pokračoval v cestě a Luka s Rašídem šli domů na oběd. Ale Lukova slova zůstala viset ve vzduchu a pokračovala ve svém tajném díle.
Toho večera v televizních zprávách hlásili nevídanou událost, totiž že zvířata v cirkuse VOK do jednoho odmítla účinkovat. V zaplněném stanu došlo k úžasu kostýmovaných klaunů i diváků v běžném oblečení k dosud nevídané rebelii. Velmistr plamenů stál jako obvykle v samém středu tří Velkých ohnivých kruhů, vykřikoval povely a práskal bičem, ale když uviděl, jak se k němu všechna zvířata jako jeden muž pomalu, krok za krokem blíží ze všech stran a jak se kolem něj ten rozzlobený kruh svírá víc a víc, povolily mu nervy, padl na kolena a s brekem a kňouráním prosil o život. Obecenstvo začalo bučet a házet po něm ovoce a polštáře, a pak i tvrdší předměty, například kameny, ořechy a telefonní seznamy, a Ág se obrátil na útěk. Zvířata se rozestoupila, uvolnila mu cestu a on metelil pryč a brečel přitom jako malý kluk.
To byla první podivuhodná věc. Druhá se udála té samé noci, jen o něco později. Kolem půlnoci se rozlehl jakýsi hluk, znělo to, jako by šustily a praskaly miliardy podzimních listů, nebo možná miliardy miliard listů, a neslo se to od velkého šapitó na břehu Silsily až k Lukově pokoji. Nezvyklý šelest ho probudil, a když Luka vyhlédl z okna, uviděl, že velký stan hoří: plápolal na poli u řeky jako zářivá hranice. Velké ohnivé kruhy stály v plamenech, a nebyla to žádná iluze.
Lukova kletba účinkovala.
Třetí podivuhodná věc se přihodila následujícího rána. U Lukových dveří se objevil pes, který měl na obojku cedulku s nápisem „Medvěd“, a medvěd, který měl na obojku cedulku s nápisem „Pes“ – dodatečně si Luka lámal hlavu, jak k němu vlastně trefili –, a medvěd Pes se začal horlivě točit a poskakovat, zatímco pes Medvěd mu k tomu poštěkával rytmický nápěv. Luka, jeho otec Rašíd Chalífa, jeho matka Sorája a jeho starší bratr Hárún se seběhli u dveří a dívali se, a jejich sousedka slečna Oníta z verandy volala: „Pozor na to! Když začnou zvířata zpívat a tancovat, je nad slunce jasnější, že za tím vězí nějaká čertovina.“ Ale Sorája Chalífová se zasmála. „Ta zvířata oslavují svobodu,“ řekla. Na to se Rašíd zasmušil a pověděl ženě, jak to bylo s Lukovou kletbou. „Já bych řekl,“ dodal, „že jestli v tom byla nějaká čertovina, má v tom prsty tady náš Luka a tahle dobrotivá stvoření mu přišla poděkovat.“
Ostatní cirkusová zvířata utekla do divočiny a víckrát je nikdo neviděl, ale pes a medvěd se očividně chystali usadit tady. Přinesli si dokonce vlastní svačinu. Medvěd s sebou měl kbelík ryb a pes byl oblečený v kazajce s kapsou plnou kostí. „Koneckonců, proč ne?“ zvolal Rašíd Chalífa zvesela. „Mým vypravěčským vystoupením trocha oživení jen prospěje. Když chcete zaujmout posluchače, co může být lepšího, než když zatancují a zazpívají pes a medvěd?“ Tím byla celá věc uzavřená, jen Lukův bratr Hárún si později neodpustil poslední slovo. „Já věděl, že to co nevidět přijde,“ prohlásil. „Dorostl jsi do věku, kdy lidi v téhle rodině překračují hranice do Kouzelného světa. Jsi na řadě se svým dobrodružstvím – ano, konečně je to tady! –, a jak to tak vypadá, rozhodně jsi něco uvedl do pohybu. Ale dávej pozor. Kletby mají velkou moc a jsou nebezpečné. Já jsem se na nic tak... temného nikdy nezmohl.“
Knihu vydala Paseka v roce 2013. Z angličtiny přeložila Dominika Křesťanová.