Sarah Churchwell: O Marilyn Monroe

Úvod

Někdy během noci ze 4. srpna 1962 se Marilyn Monroe předávkovala barbituráty. Zemřela osamocená, v ložnici svého nového domu na Fifth Helena Drive 12305, neokázalého španělského bungalovu v Brentwoodu v Kalifornii, který nedávno koupila. Byl to první dům, který jí opravdu patřil; v létě roku 1962 žila Marilyn Monroe, tehdy již třikrát rozvedená, sama. Její mrtvé tělo bylo nalezeno v posteli, nahé. Nezůstal žádný dopis na rozloučenou, zato se však na nočním stolku našlo několik tuctů tub s prášky, povětšinou prázdných. První policisté, kteří dorazili, zastihli Marilynu hospodyni při praní prádla. Tehdy vyslechli první z mnoha protichůdných výpovědí o tom, co se odehrálo mezi osmou hodinou odpolední 4. srpna a dobou, kdy byli 5. srpna ve 4:25 ráno přivoláni.

Tyto zprávy se s postupem času, kdy k už tak dost spletitému příběhu přibývaly další a další názory a teorie, stávaly čím dál zmatenějšími a neuspořádanými. Vzniklé rozpory se nikdy nevysvětlily, zato navzájem protichůdných historek míchajících fakta, spekulace, názory a obvinění neustále přibývalo. Koronerovým  oficiálním verdiktem byla „předpokládaná sebevražda“, jenže smyšlenky a mýty si z oficiálních dohadů nic nedělají. Pravidelně se objevují nové teorie a každá z nich slibuje, že odhalí světu skutečnou, nebo přinejmenším novou, pravdu. Většinou však jen nabízejí další zamotanou síť anekdot a dohadů. Tyto soupeřící smyšlenky tak představující jedinou „pravdu“, kterou máme k dispozici.

Podle některých verzí se Marilyn zabije sama, zoufalá z konce své kariéry nebo milostného vztahu, nebo obojího. V jiných nikdy nebyla šťastnější: její kariéra je na vzestupu a navíc se má vdávat. Většina příběhů se však točí okolo záhadné vraždy, pachatelé se liší verzi od verze. Kennedyovi (nejen John a Robert, v některých verzích i jejich otec Joseph) jsou zmiňováni nejčastěji, stejně tak však mohla být zavražděna mafií – nebo Jimmy Hoffou, nebo CIA, nebo J. Edgarem Hooverem a FBI, nebo komunisty (někteří preferují Chruščeva, jiní Castra). V jiných verzích je viníkem vraždy Marilynin psychiatr, v dalších zase její hospodyně. Byla to vražda. Šlo o nehodu. Byla zničena mocnými muži, pro něž byla jen pouhou loutkou. Nebo byla sama sobě úhlavním nepřítelem.

Každý z těchto konců uzavírá svoji vlastní zápletku, každá ze zápletek se liší v klíčových záležitostech – přesto však všechny trvají na tom, že vypovídají skutečný příběh života Marilyn Monroe.

Autoři těchto teorií nejsou všichni paranoidní blázni. Marilynini přední životopisci se také neshodují ohledně její smrti a mnozí respektovaní spisovatelé přijali možnost, že Marilyn mohla být zavražděna. Po skandálech Profumo a Watergate, po Vietnamu, válce proti Íránu a aféře Billa Clintona s Monikou Lewinskou není představa zastíracích manévrů a kamufláží v nejvyšších politických vrstvách paranoidní, je naopak zcela odůvodněná. Ve svém „románovém životopise“ Marilyn, vydaném v roce 1973, se Norman Mailer, předtím než přiznal, že důkazy o vraždě nejsou k nalezení, dlouho pozastavoval nad tím, jakým politickým zájmům by vražda Marilyn Monroe mohla posloužit. Téměř o třicet let později připsala Joyce Carol Oatesová ve svém biografickém románu Blondýnka (Blonde) vraždu Marilyn Monroe na vrub jistému „Ostrostřelci“ z vládního „Úřadu“, muži, který nevěděl, proč ji má zabít, a vlastně se o to ani nezajímal. Vražda byla buďto objednaná přáteli jistého „R.F.“ anebo jeho nepřáteli. (Nazývání vraha „Ostrostřelcem“ může snadno evokovat vraždu J.F.K., protože Oatesin Ostrostřelec ve skutečnosti nikoho nezastřelí, ale raději Marilyn zabije smrtící injekcí.) Teorie, které věří, nebo si alespoň pohrávají, s možností vraždy Marilyn, si svůj motiv berou z předpokladu, že měla poměr s Robertem Kennedym. Jenže tato teorie je sama o sobě neprokázaná, někteří životopisci ji nepřestávají odmítat coby nepodloženou.

A jaká je pravda? A jak je vůbec možné, že nevíme naprosto vše, co se dá, o jedné z vůbec nejproslulejších společenských ikon moderního světa?

Jen těžko pro vás bude novinkou, že smrt Marilyn Monroe zůstává kontroverzní. Překvapivější je, že záhady obklopující její smrt nejsou jedinými nejasnostmi v jejím příběhu. Nejistota totiž je, alespoň pro životopisce, příběhem Marilynina života: Nevíme o ní ani zdaleka tolik, kolik by si lidé mohli myslet. Přestože Marilyn Monroe byla jednou z nejslavnějších a nejfotografovanějších lidí dvacátého století, s jistotou víme o ní víme méně než o mnoha osobách z daleko vzdálenější minulosti.

Nejde jen o to, že její biografie se neshodují v odpovědích na mnohé z ožehavých otázek ohledně jejího života, osobnosti a zážitků. Tyto životopisy dokonce často ani neberou v potaz, že existují i jiné výklady života Marilyn Monroe. Často prezentují jako potvrzený fakt to, co jiné považují za naprostou lež, a s dohady pracují jako s ověřenou skutečností.

Ať už však čteme jakoukoli z mnoha biografií Marilyn Monroe, jsme okamžitě konfrontováni s osobností, která se zdá zmatená, skrytá, utajená. Životopisy poté slibují odkrytí těchto nejasností a tajemství. Tyto práce však naopak zmatek okolo Marilyn ještě umocňují.

„Proč bychom nemohli předpokládat, že všechny problémy ohledně jejího životopisu způsobuje samotná osoba Marilyn Monroe?“, ptá se s charakteristickou směsí dohadů a skutečného porozumění Norman Mailer. Tímto problémem má Mailer na mysli otázku, zda „můžeme nějakou osobu skutečně poznat pouze na základě událostí z jejího života“. Jenže v Marilynině případě nemůžeme s jistotou ani potvrdit, které z těchto událostí jsou skutečně pravé. Většina z toho, co si myslíme, že víme o osobě Marilyn Monroe, je ve skutečnosti extrapolováno z fenoménu „Marilyn“.

Mýtus Marilyn není bez s souvislostí k jiným životním příběhům: může být (a také často bývá) srovnávána s jinými společenskými ikonami, které zemřely mladé a jejichž příběhy jsou donekonečna omílány. S Elvisem si mohou určitě podat ruce, často ještě dotváří trojlístek James Dean. Jenže Marilyn, ikona nad-ženskosti, bývá nejčastěji přirovnávána k jiným mrtvým ženám. Nebo spíše, jiné mrtvé ženy jsou často přirovnávány k ní. Jen pro příklad, když v září roku 1997 zemřela princezna Diana, deník New Statesman napsal: „Tím, že zemřela mladá, na vrcholu slávy, se zařadila do svaté trojice nesmrtelných blondýnek. Krásnější Marilyn Monroe se předávkovala voníc Channelem číslo 5. Inteligentnější Sylvia Plath zemřela s hlavou v plynové troubě, podobná nedělní pečeni.“ Kdykoli zemře atraktivní mladá žena, je přirovnávána k Marilyn Monroe, ať už je blonďatá – a hloupá – nebo ne. Plathová, která byla blond pouze po dobu jednoho léta a zemřela šest měsíců po Marilyn, je pravidelně popisována jako „Marilyn Monroe literatury“. Další často zmiňovaná, Janis Joplinová - ne zrovna světlovláska, která by navíc srovnání s Marilyn asi ani moc nepotěšilo - je ještě více neladící členkou tohoto dámského spolku. Studie s názvem Virginie Woolfová: Ikona, napsaná Brendou R. Silverovou, končí kapitolou pojmenovanou „Monstrózní spojení Virginie Woolfové a Marilyn Monroe“. Byla srovnávána s Evou Perónovou a Marinou Cvětajevovou. A samozřejmě, když zemřela Diana, nebylo to jen srovnávání, co se opakovalo – stěžejní píseň mýtu, „Candle in the Wind“ (Svíce ve větru) - byla zrecyklována také.

Marilyn se posunula od sex-symbolu k objektu truchlení, od příslibu uvolnění sešněrovaných sexuálních mravů k varovnému příběhu o nebezpečenstvích opuštěnosti a staropanenství. A to všechno hlavně zásluhou popisování a přepisování příběhu jejího života.

The many lives of Marilyn Monroe (Nesčetné životy Marilyn Monroe) odporují téměř všemu, co by mohlo být bráno jako skutečný atribut její osobnosti. Existují mnohé dohady ohledně znění jejího pravého jména, identity jejího biologického otce, toho, zda byla v dětství znásilněna, mentálního stavu její matky – a jejího vlastního, její sexuality, krásy a slávy, jejích vztahů s mocnými muži – DiMaggiem, Millerem, Kennedyovými, a samozřejmě, ohledně příčiny její smrti. Kdekoli dojde ke shodě, tam se tato kniha nebude zdržovat: jde v ní o rozpory, vypráví příběh Marilynina života skrze tyto rozepře, skrze citlivá místa, ve kterých se jednotlivé teorie nemohou nebo nechtějí shodnout. Jde po nebezpečné a fascinující hranici mezi fakty a fikcí, mezi touhou a opovržením, znalostmi a pochybnostmi. Ze všeho nejvíc je však o klišé.

Marylininy životy slibují pravdu, častěji však omílají fráze, říkají nám, co už si myslíme, že víme, uspokojují naše očekávání. Předkládají obrazy tak stálé, tak jasně rozpoznatelné, že vytvářejí přehledný ucelený příběh. Ikony jsou něčím na způsob vizuálního klišé, šablonou jednotlivce namísto skupiny. Zatímco ikony jsou většinou idealizované, stereotypy nevylučují obavy, touhy a porušování tabu: existuje silná souvislost mezi stereotypem a chorobnými představami, neřestmi a nákazou (tudíž v anti-židovském stereotypu nejsou Židé jen hrabiví, ale také slizcí a podlí; v homofobických stereotypech nejsou homosexuálové jen promiskuitní, ale také obětmi a šiřiteli AIDS; v misogyních stereotypech jsou ženy volných mravů označovány jako „štětky“, což také symbolizuje jistou nečistotu apod.). Marilyn Monroe je ikonou žádoucnosti a zároveň stereotypem patologické ženskosti, všechno zkombinováno do jednoho celku. Je touhou a zároveň je smrtí.

Stereotyp, klišé, ikony, to všechno jsou pro nás myšlenkové zkratky. Odolávání stereotypu není jen otázkou jeho vyvrácení, dokázání opaku, protože každý stereotyp sám o sobě poukazuje na svůj protějšek (jako třeba v případě dvojice „panna/běhna“) a je dost pružný na to, aby odvrátil útok protipříkladu: někdo, kdo řekne „Na blondýnu jste překvapivě chytrá.“, vůbec nemusí ve skutečnosti přehodnocovat svůj názor na blondýnky obecně.

Marilyn Monroe se podílela na vytváření svého obrazu, pilně pracovala na tom, aby se do něj stylizovala. Později se pokusila tento obraz zničit. Neúspěšně. Stereotyp se nakonec ukázal být silnější než ona.

Citát:

„Mám v úmyslu zůstat ve středu dění,“ řekla Marilyn reportérům, když si brala DiMaggia. „Ale zároveň se těším na to, že budu pro změnu ženou v domácnosti.“

„Filmy jsou práce,“ řekla, „ale Arthur je můj život. Tam kde zrovna je, tam chci být i já. Když jsme v New Yorku, šéfuje Arthur.“

Koroner hvězd

V roce 1983 publikoval Thomas T. Noguchi knihu Koroner hvězd (Coroner to the stars), ve kterém mimo jiné (coby koroneru okresu Los Angeles prošla Noguchiho rukama také těla Roberta F. Kenndeyho, Janis Joplinové, Johna Belushiho, Natalie Woodové a dalších) přiblížil soudní důkazní materiál popisující ohledání těla Marilyn Monroe. Nogushiho kontroverzní důkazní materiál a jeho ještě diskutabilnější interpretace byly vodou na mlýn všem konspiračním teoriím. Nogushiho kniha mohla být částečně odpovědí na události z roku 1982, kdy Los Angeleská dozorčí rada (Los Angeles Board of Supervisors)  žádala kancelář státního návladního o otevření případu smrti Marilyn Monroe, především kvůli obviněním tehdejšího koronerova asistenta Lionela Grandisona, který tvrdil, že byly zničeny nebo ignorovány klíčové důkazy. Zpráva asistenta státního návladního tehdy „označila Grandisona za nedůvěryhodného“ a oficiálně rozhodla, že „vzhledem k dostupným materiálům se nezdá býti potřebné dále vyšetřovat případ smrti paní Monroe“. Když Marilyn Monroe zemřela, bylo jí při pitvě nalezeno 8 mg chloral-hydrátu a 4,5 mg pentobarbitalu (Nembutal) v krvi a 13 mg pentobarbitalu v játrech, což všechno Noguchi označuje jako „masivní“ dávku barbiturátů, schopnou zabít kohokoli několikrát dokola. Její žaludek byl prázdný, jeho stěny krvácející, a její tlusté střevo vykazovalo „znatelné překrvení a červenavé zbarvení“. Kromě toho Noguchi nenašel žádné stopy po injekcích; vysvětlil, že bude později kvůli jejich absenci dotazován, protože se vědělo, že Marilyn Monroe dostala den předtím od doktora rutinní injekci; řekl, že obvykle jsou patrné jen velmi čerstvé stopy po vpichu injekce. Noguchi poslal vzorky krve, žaludku a jeho obsahu, střev a dalších orgánů včetně jater k dalším testům na toxikologii, ale obdržel jen zprávy týkající se krve a jater, což vysvětlil jako zvláštní selhání, netypické pro tuto laboratoř. Mnozí lidé toto „selhání“ považují za velmi podezřelé a věří, že vzorky byly ve skutečnosti úmyslně zničeny.

Tyto polemiky se točí okolo tvrzení, že podle pitvy k předávkování nemohlo dojít orální formou (což silně podkopává teorii o sebevraždě). Nogushi tvrdí, že krvácení výstelky žaludku odpovídá požití barbiturátů ústy; také přesvědčivě odpovídá na otázku, proč nebyly v žaludku Marilyn objeveny žádné zbytky tablet, přestože jich řadu požila. Vysvětluje to tím, že systém silně závislého člověka, jakým Marilyn Monroe byla, vstřebává drogu daleko rychleji než je obvyklé. Poté vyvrátil i názor těch, co tvrdí, že v jícnu nebo krku měly zůstat stopy po žlutém barvivu z kapslí barbiturátů, tvrzením, že Nembutal obvykle žádné stopy po zabarvení nezanechává. Poté, co Noguchi prozkoumal malou modřinu na spodní části zad Marilyn, došel k závěru, že byla pravděpodobně způsobena pádem na kus nábytku, a vzhledem k jejím rozměrům a umístění její souvislost se smrtí odmítl. Noguchi nakonec prohlásil, že na „základě své účasti na případu považuje teorii o sebevraždě Marilyn Monroe za velmi pravděpodobnou“. (Na druhou stranu některé z důvodů, proč došel k tomuto závěru byly značně zpochybněny, jako například tvrzení, že dveře byly zavřené zevnitř a musely být vyraženy).

Životopisci v době po Noguchim (konkrétně Summers, Spoto a Wolfe) věnovali mnoho stránek rozkreslování a - odlišné - interpretaci těchto důkazních materiálů. Summers celkem rozumně pátrá po potvrzeních Noguchiho závěrů, konzultuje „soudní lékaře z šesti amerických měst, dva britské patology, dva toxikology a jednoho gastroenterologistu“, aby mohl interpretovat výsledky pitvy. A potom nám sdělí, že oni došli k rozdílným závěrům. Spoto jednoduše čtenáře informuje, co vlastně důkazy znamenají, stejně jako Wolfe; jejich výklady si však navzájem odporují. Stav jejího střeva podle Summerse a Spota odpovídá podání drogy klystýrem; oba navíc shodně dodávají, že Marilyn měla zvyku pravidelně brát klystýry kvůli snižování váhy. Wolfe navíc tvrdí, že měla hnisající tlusté střevo, což by vysvětlovalo jeho překrvení a nesprávné zabarvení. Samotný fakt, že se tyto interpretace téhož důkazního materiálu navzájem neshodují způsobuje vznik dalších příběhů, snažících se vyřešit rozpory a uspokojivěji vysvětlit celou záležitost.

Nicméně to však nejsou jen neshody v interpretaci výsledků pitvy, co vyvolává pochyby ohledně údajné Marilininy sebevraždy. Mnohé otázky způsobil i zjevný nesoulad mezi výpověďmi Murraye, Greensona, Lawforda a dalších klíčových svědků posledních hodin Marilyn Monroe. Nemůžeme se proto životopiscům divit, že u nich nesrovnalosti tohoto měřítka způsobují údiv – a možná dokonce paranoiu. Podobné mezery v důkazech a výpovědích jsou potom zákonitě vodou na mlýn veškerým nechvalně známým konspiračním teoriím ohledně smrti Marilyn Monroe.

Poznámka pod čarou o záznamech FBI

Na internetové adrese http://foia.fbi.gov/foiaindex/monroe.htm uveřejnila americká FBI původně přísně utajované dokumenty ze spisů této tajné služby o Marilyn Monroe. „Tyto materiály,“ tvrdí úvodní strana, „obsahují údaje o domnělých milostných vztazích paní Marilyn Monroe a spekulace týkající se okolností její smrti.“

Femme fatale, ukázka 1:

V roce 2000 napsala Joyce Carol Oatesová příběh, ve kterém je Marilyn Monroe zavražděna jakýmsi „Ostrostřelcem“, který ji pronásledoval na popud „Úřadu“ a informátora známého jako „R.F.“. Přestože byla Oatesové Marilyn v krizi po potratu „Dítěte“ a rozpadu manželství s „Dramatikem“, přestože právě prožívala období jakéhosi „narkotického volného pádu“ (v čemž se Oatesová shoduje s dalším životopiscem, Summersem), přes to všechno, podobně jako Summers, Oatesová příběh nezakončí sebevraždou, ke které očividně všechno spěje, ale úkladnou vraždou. Oatesové Ostrostřelec je samozvaný americký „vlastenec“, oponent komunistického spiknutí, který je odhodlán Marilyn zabít kvůli její levicové orientaci (a také kvůli údajného poměru s indonéským prezidentem Sukarnem v dubnu roku 1956, o němž je Ostrostřelec přesvědčen). V této zápletce je obsažena nejedna ironie: za prvé, Oatesin „Ostrostřelec“ zabije Marilyn smrtící injekcí místo toho, aby ji zastřelil. Její rozhodnutí pojmenovat ho „Ostrostřelec“ naznačuje spojení se spiknutím okolo Kennedyových. Navíc, přestože to je Ostrostřelec, kdo se Marilyn neustále drží za patami, Oatesové hrdinka vysloví jistotu, že je neustále pod dohledem, pouze v momentu, kdy ji při milování ublíží Jack Kennedy. Závěrečná ironie je ve faktu, že tento příběh považuje „levičácké“ Kennedyovi a silně pravicové anti-komunisty za naprosto zaměnitelné. Oatesové zápletka byla totiž původně vymyšlena Capellem, kterého jeho pravicový „patriotismus“ nabádal vinit Kennedyovi z Marilyniny vraždy; ve verzi Oatesové je pravicovým vlastencem sám vrah. Pravdou je, že Marilyn Monroe může být teoreticky obětí kteréhokoliv politického systému, a to z prostého důvodu, že její příběh se politiky dotýká jen velmi zběžně. „Politici“ a spiklenci v závěru Marilynina příběhu plní stejnou úlohu jako filmová studia na jeho začátku. Bude pozorována, bude šoustána a nakonec ji moc mužů, ať už ve formě smrtící injekce nebo ne, oddělá.

Případ číslo 81128

Když Marilyn Monroe zemřela, zůstalo její tělo po prvních pár hodin v márnici, aniž by o ně nějaký příbuzný, nebo kdokoli jiný, jevil zájem. Jen pár životopisců nechává tento fakt bez komentáře; závěrečné ponížení mrtvého těla Marilyn Monroe se stalo nedílnou součástí příběhu. Každý autor sleduje stejný rétorický vzorec:

V devět hodin přivezla ambulance tělo Marilyn Monroe do kanceláře koronera. Po pitvě dokončené v 10:30 leželo na desce ve skladovacím trezoru, nikým nežádáno, coby koronerův případ číslo 81128. O mrtvou Marilyn nikdo nejevil zájem, její život skončil tak, jako začal.

Tělo, po němž toužily milióny, teď nepatřilo nikomu: 6. srpna v pondělí ráno ležely ostatky Marilyn Monroe v Los Angeleské okresní márnici aniž by o ně kdokoli stál.

Marilyn se stala statistikou - koronerovým případem číslo 81128.

Femme fatale, ukázka 2:

Smrt Marilyn Monroe přišla v době, kdy v Americe samo o sobě vznikalo mnoho nejrůznějších konspiračních teorií; zemřela v roce 1962 a John F. Kennedy v roce 1963. O rok později publikoval historik Richard Hofstadter esej nazvanou „Paranoidní tendence v americké politice“ („The paranoid style in American politics“), který zůstává jednou z nejvýznamnějších, i když také nejdiskutovanějších, prací o spiklencích a konspiračních teoriích. Podle Hofstadtera promítá spiklenec své obavy a touhy na svého imaginárního nepřítele; tato definice určitě dobře sedí i v případě života Marilyn Monroe.

Podle badatelů Mark Fenstera a Roberta Alana konspirační teorie, ačkoliv existují už po staletí (vzpomeňte třeba na Illuminati nebo Svobodné zednáře), zažívaly největší rozkvět v době po světových válkách. V těchto letech totiž svět začíná zaplavovat příval informací z globálních mas-médií, zmatení lidé se tedy utíkají ke konspiračním teoriím ve snaze najít rámec, který by pro ně sjednotil, zorganizoval a interpretoval informace, které jsou na ně vrhány.

Existuje další věc, kterou mají všechny konspirační teorie společnou: myšlenka, že Marilyn Monroe byla zavražděna, protože věděla příliš mnoho a musela být umlčena. Měla být připravena promluvit, zorganizovat tiskovou konferenci nebo vydat svou „malou knížku tajemství“. Byla zabita proto, aby nedošlo k prozrazení určitých tajemství, což je ironicky přesně to, co konspirační teorie slibují. Celý příběh Marilyn Monroe odráží způsob, jakými jsou vytvářena tajemství jen proto, abychom jiná mohli objevit: ona je tajemstvím, které jsme vytvořili my sami, a teď zjišťujeme, že tam vlastně celou dobu bylo. Marilynino mrtvé tělo je, na rozdíl od tajemství, to, co je odhalené: její mlčení je symbolem bezmoci jejího těla a smrti samotné.

Konspirační teorie se vždy asociují s politickou nebo ekonomickou mocí: „Konspirační teorie si uvědomují, že moc, ať už v rukách vládnoucí osoby, skupiny nebo koalice, musí být nástrojem plně kontrolujícím všechny aspekty politiky, ekonomiky a společenského dění.“ Samozřejmě že spiknutí obklopující smrt Marilyn Monroe se vždy točila a točí okolo jejích střetů s (vysokou) politikou. Neexistují žádné podobně rozšířené teorie týkající se předčasných smrtí ostatních celebrit, s vyjímkou Diany, princezny Waleské, jejíž život byl propojen s politikou mnohem očividněji (i když o nic méně sexuálně) než život Marilyn Monroe a jejíž smrt do dneška vyvolala vznik více než 30 000 internetových stránek, věnovaných konspiračním teoriím. Legendy o jiných kultovních postavách jako Elvis Presley nebo Jim Morrison jsou spíše než konspirativními teoriemi, vysvětlujícími jejich smrt, příběhy, které jejich smrt úplně popírají a vytvářejí báje o jejich přežívání v temných zákoutích Afriky (nebo Tennessee). Tyto příběhy se nesnaží vysvětlit (zdánlivě) nevysvětlitelné. Oni to jednoduše popírají. Jedna věc, kterou konspirační teorie skutečně odhalily, je, jak moc je postava Marilyn Monroe ve skutečnosti politická, alespoň v záležitostech, kde se politika sexuální mění v politiku vládní – a naopak.

Naše nejstrašnější tajemství bývají sexuální nebo politická, tudíž nejpodmanivějšími příběhy jsou ty, které oba tyto prvky spojují: skandál Profumo, aféra Clinton – Lewinská, Clarence Thomas a Anita Hillová, smrt princezny Diany, Marilyn Monroe a bratři Kennedyovi. To jsou příběhy, které nás pohltily proto, že v mlčenlivosti je síla, je mistrovstvím nesdílených vědomostí. Tajemství potvrzují jedinečnost Marilyn Monroe: byla zvláštní, byla odlišná, byla důležitá. Tím, že se nakonec ukázala nebýt obyčejnou, odměnila veškerou pozornost a zájem, který jsme jí věnovali; „stálo za to“ koupit si životopis a číst 400 stránek o životě ženy, která se stala herečkou a zemřela. Teď jsme totiž také součástí toho tajemství, sdílíme tu moc. Slova uzavírající Leamingův životopis potvrzují názor, že přitažlivost Marilyn Monroe má svůj původ právě v odkrývání tajemství: „Jako symbol nám slibuje, že sex může být nevinný, bez nebezpečí. To ve skutečnosti asi nebude pravdivé, ale je to přesně to, co bychom si přáli. A to je důvod, proč Marilyn zůstává, i dnes, symbolem našich skrytých tužeb.“ Toto vysvětlení je tak typické, jako je nepřesné: co proboha je tajemstvím tužeb, které reprezentuje, kromě tautologické  touhy po tajemstvích a zároveň paradoxní touhy po odhalení těchto tajemství. Spiknutí přicházejí, aby oprávnila vznik biografií, aby hledala motivy a činy, které určují běh událostí, aby promítala fantazie a touhy na veřejně známé postavy. Většina životopisů o Marilyn Monroe nejsou klasickými konspiračními teoriemi. Jsou to spíše hybridy, které si z konspiračních teorií půjčují jejich filozofii, perspektivu a závěry. Oatesina Blondýnka je jednou z nejstrašnějších příkladů tohoto faktu, předkládajíc voyerského špiona/odstřelovače/bubáka, který je osamoceným střelcem s vlastními motivy a ambicemi a zároveň loutkou v rukách vlády. Čím je příběh fiktivnější, tím více si může hrát s potěšením z odhalování záhady.

Marilyn Monroe je ideální postava k asociování s konspiračními teoriemi: její život a smrt po nich téměř prahnou. Její příběh byl vždy o střetu touhy a moci, o individuálním vlivu a smyslu pro tajemství, o nejvyšší manipulativní síle – ať už je jí sama Marilyn, filmová studia, americký patriarchát nebo politická moc ve formě bratří Kennedyových (nebo mafie, CIA, FBI, KGB), vše do příběhu zapadne. Někde musí být hybatel událostí, strůjce, a ve většině teorií jím Marilyn Monroe není. Je spíše postavou v příběhu svého vlastního života, vytvořenou jinými mocnými lidmi, kteří jsou sami jen výtvory životopiscovi fantazie. Zběhlý životopisec, slídící po tajemstvích nejen o sexu, ale i politické moci, se nakonec může ukázat jako nejsilnější postava celého příběhu.

Závěr:

Tak jaká ve skutečnosti byla Marilyn Monroe?

Kdykoli mi někdo položí tuhle otázku, mám chuť napodobit Trumana Capoteho a říct, že se nad tím musím zamyslet. Řekla bych, že o ní už něco málo vím, i když toho není moc; jednou za čas se na mě z živé anekdoty nebo svěžího slovního obratu najednou vynoří skutečná osoba, a místo plastové figuríny nebo souboru klišé se objeví žena, kterou jsem schopna rozpoznat. Jenže „moje Marilyn“ je jen tím, pouhou představou. A navíc ještě úmyslně nekonkrétní, beztvarou: po všech těch slibech, že jí odhalím, shrnu, odstraním její maskovací vrstvy a připíchnu si jí do alba, po tom všem ji myslím můžu dopřát tu laskavost a zachovat její nepostižitelnost.

Marilyn pro mě poprvé skutečně přišla k životu v Capotově výstředním portrétu „Nádherné dítě“ („A Beautiful Child“). Tato stručná vzpomínka popisuje jeho údajnou konverzaci s Marilyn na pohřbu jejich společného přítele, herečky a učitelky Constance Collierové. Vše se mělo odehrát v dubnu 1955, kdy Marilyn překvapila svět přestěhováním se do New Yorku a skrýváním se před světem v době její největší slávy.

Marilyn přišla pozdě, protože po nalíčení došla k názoru, že falešné řasy a rtěnka budou na pohřbu nevhodné, a tak vše zase smyla. Přichází s vydrhnutým obličejem, s vlasy v černém šifonovém šátku, a vypadá jako „představená kláštera na soukromé audienci s papežem“ (nepočítejme ty „neurčitě erotické černé boty na vysokých podpatcích“). Okamžitě se ptá Capoteho, jestli může jít na toaletu, ale on ji obvinění z úmyslu dát si v soukromí pilulku (drogu) a donutí zůstat po celou dobu obřadu. Po skončení pohřbu ho Marilyn požádá o pomoc při vyhnutí se paparazziům, svěřujíc se, že si nestihla nabarvit vlasy.

Capote na to uštěpačně podotkne: „Já naivní hlupáček, a já celou dobu myslel, že jsi pravá nefalšovaná blondýnka.“ Na což Marilyn odvětí: „To jsem, jenže nikdo není tak dokonalý. A mimochodem, jdi do hajzlu.“

To je moje Marilyn. Veselá, ale dokáže ukázat zuby, chytrá, ale s ostrým jazykem, nepřipouštěla si zármutek a nebrala zajatce. Má Marilyn má vždy na všechno odpověď a nebojí se jí vyslovit. Často sebekritická, ale také si uvědomující, jak odzbrojující to má na lidi účinek; moje Marilyn nenechává ostatní nabýt nad sebou vrchu. Žena z Capotovy vzpomínky dokázala přežívat na hraně nemilosrdného dravčího světa, jakým Hollywood čtyřicátých let byl: necítím žádné nevěřícné naivní zděšení nad představou, jak Pan Z strká svoje „nádobí“ do jejího konečníku. Moje Marilyn ráda vypráví absurdní prostopášné příběhy podobné těm Capoteho:

Už jsem vám někdy vyprávěla o tom, jak Errol Flynn vytáhl svýho ptáka a hrál s ním na piáno? No jistě, bylo to asi před sto lety, zrovna jsem prorážela v modelingu, a dostala jsem se na tuhle uhozenou party, a Errol Flynn tam, očividně se sebou velmi spokojený, vytáhnul svoje péro a hrál s ním na piáno. Bouchal do kláves. Hrál „You are my sunshine“ . Proboha!

Marilyn to všechno viděla; nebylo snadné ji šokovat a ještě těžší bylo udělat na ní dojem. Ale jakmile někdo dojem udělal, vrhla se do akce po hlavě. Její přímočará mluva byla jen ozvěnou zkušeností, její cynismus připomínal frustrovaného romantika toužícího po tom, aby mu někdo dokázal, že se mýlí. Narodila se jako idealista; byl to život, kdo z ní udělal realistu.

Byla, když použiji slova, kterými ona sama popsala postavu Roslyn Taberové, kterou hrála ve filmu Mustangové (The Misfits), „dívka, která ví, jaký může život být“. Marilyn si jasně uvědomovala, a také využívala, své lstivosti – stačí se podívat na scénu ze Slaměného vdovce (The Seven Year Itch), kdy její Dívka vypáčí dveře do Shermanova bytu, prohlásí s veselou bezstarostností: „Tohle můžeme dělat celé léto!“ a potom obdaří Shermana vědoucím pohledem, za který by se ani Mae Westová nemusela stydět. Dalším momentem, kdy se moje Marilyn objeví na scéně je v Autobusové zastávce, kdy její Cherie zjistí, že je polapena kovbojem, který jí otravoval nežádoucími otázkami. Vyzvednul si jí na ramena a když spatřila v davu pod sebou svou kamarádku Veru, dala se s ní do jakési znakové konverzace, ve které jí vysvětluje svou domněnku, že Bo je blázen, a že se snaží utéct. Tahle výměna ukazuje mou Marilyn v nejlepším světle: veselou, pragmatickou, snažící se poradit si se všemi rozmary života, ale zároveň jimi tak trochu zmatenou.

Moje Marilyn byla dospělá a nebyla nikomu pro smích. Což ovšem neznamená, že nemohla být zároveň tak trochu „nezralá“ v mnoha ohledech, na které málokterý životopisec zapomene upozornit. Očividně byla nejistá, snadno zranitelná. Náchylná k sebelítosti, Marilyn měla tenkou kůži někoho, komu ji život zdrásal až do masa a kdo to těžce snáší. Jenže neustálé napětí jí také svým způsobem zatvrdilo, posílilo. „Marilyn byla hráč,“ řekla Lucy Freemanová v jediné větě své knihy, která podle mě Marilyn správně vystihla. Moje Marilyn měla odvahu. Když paní Murrayová naznačila, že její šaty u příležitosti oslav narozenin JFK jsou příliš odhalující, říká se, že jí na to Marilyn poradila: „Buďte statečná, paní Murrayová! Buďte statečná!“

Nebyla jen troufalá, ale také odhodlaná zvítězit. Byla ambiciózní, soutěživá, a pracovala ohromně tvrdě, aby dosáhla svého úspěchu. Emmelin Snively, její první učitelka, řekla:

Byla vyhraněnou, prospěšnou americkou dívkou – trochu moc baculatá, ale svým způsobem krásná. Snažili jsme se ji naučit správnému držení těla, tomu, jak se svou postavou pracovat. Vždy se snažila snížit svůj úsměv, protože se smála příliš vysoko a způsobovalo to, že její nos vypadal trochu moc dlouhý. Ze začátku nevěděla nic o držení těla, postavení, správné chůzi, sezení a pózování. Znala nejméně ze všech dívek, které znám, ale pracovala nejtvrději… Chtěla se učit, chtěla se někým stát, víc než kdokoli, koho jsem kdy ve svém životě viděla.

Její prudkost a síla vůle se brzy staly veřejně známými: slova jako „ocel“ a „železo“ se často používala v souvislosti s popisem jejího charakteru. Byla jak neodolatelnou silou tak neměnou konstantou. Sidney Skolsky napsal: „Vypadala tak trochu něžně, jemně a bezbranně. Téměř každý jí chtěl pomáhat. Marilynina údajné bezbrannost byla její největší silou.“ Její dlouhodobý tiskový mluvčí Rupert Allen jednou prohlásil: „Pod vší tou křehkostí byla ocelová vůle.“ Jeho nástupce, Pat Newcomb, řekl: „V jádru byla velmi silnou ženou… což je něco, na co mám tendenci zapomínat, protože působila tak zranitelně a všichni si vždycky mysleli, že na ni musejí dávat pozor.“ Paula Strasbergová, obyčejně velmi přímočará až hrubá ve svém vyjadřování, prohlásila: „Marilyn v sobě měla křehkost ženy, ale také povahu vola. Byla krásným kolibříkem vytepaným ze železa.“ Ezra Goodmanová, kdy s ní dělala v roce 1956 interview pro Time, řekla: „Pokud je pravda, jak tvrdí jeden můj přítel – Hollywoodský lékař, že všechny herečky jsou z oceli, Marilyn Monroe byla odlita v nějaké ještě daleko pozoruhodnější formě než většina z nich.“

Byla obviňována z bezcitnosti, z toho, že bez výčitek odvrhuje ty, kdo už jsou k nepotřebě. „Nikdy nezapomínejte,“ upozorňovala Amy Greenová, „že Marilyn více než cokoli jiného chtěla být velkou filmovou hvězdou. Udělala by cokoli, odhodila kohokoli, aby se dostala nahoru.“ Ale pro moji Marilyn je bezcitnost  špatné slovo; ona nebyla bez výčitek. Dokázala být neúprosná, což je ovšem něco jiného. Byla nekompromisní. Když Weatherby informoval Marilyn na tuhle její reputaci, zamračila se a odpověděla:

Nikdy jsem neodvrhla nikoho, v koho jsem opravdu věřila. Mým problémem je, že příliš věřím lidem. Příliš jim důvěřuji a to i když už se objevují jasné náznaky, že bych neměla. Člověk pak bývá často zklamán.

Doslov

Fakt, že zemřela, nesnižuje to, jak moc byla, a vzpomínka na ni stále je, plná života. V jejích nejsilnějších momentech byl její magnetismus naprosto neodolatelný: i v jinak nevýrazném filmu, jakým je Princ a tanečnice (The prince and the showgirl), z ní skutečně prýští nadpozemské charisma; ostatní vedle ní vypadají dřevěně a mrtvě. V Kovbojích jí postava Eliho Wallacha, Guido, řekne, že má „dar života“, zatímco „zbytek z nás se jen snaží někde schovat a sledovat, jak nás život míjí“. „Připíjím ti na zdraví, Roslyn. Doufám, že budeš žít věčně,“ zakončuje. Možná bychom jí neměli zazlívat, že se jí to nepovedlo.

Marilynina sláva byla jejím životním triumfem. A pokud lidi využívala, oni přece také využívali ji. Nakonec, tohle je přece to, co lidé dělají: vždyť čí vztahy jsou naprosto nesobecké? Pro mou Marilyn mluví také to, že, jak řekl Capote, „dřela jako kůň, aby ostatním přinášela radost.“

Přeložil Dominik Malý

O Marilyn Monroe / The Many Lives of Marilyn Monroe