Sobota 10. října - Autorské čtení z knihy O Pavlovi

V létě roku 1976 se Pavel rozhodl vzít mne do Bratronic u Blatné, kde kdysi natáčel svého Kata. Cestou se rozpovídalo o nezdárné „dceři národa“ Zdence Havlíčkové (1848-1872), jejíž otec Karel Havlíček, fešácký nedostudovaný kněz, zakladatel české žurnalistiky a politik, zemřel v pětatřiceti letech — necelý rok po smrti své choti — a stejně jako ona na souchotě. O osmiletého sirotka se začali starat horliví vlastenci a „upřímné Češky" vyzvaly v Národních listech ke sbírce, ba k vyhlášení loterie, které měly zajistit Zdenino věno.

Ale — ach! — Zdenka se zřejmě nehodlala podřídit jejich představám o „dceři národa“ hodné jejich dobročinnosti, natož stát se součástí mučednického kultu kolem svého otce. Děvče — vědomé si své výjimečnosti — zdivočelo. Jednou na výletě do Prokopského údolí neposadila skvostný věnec uvitý Havlíčkovými ctitelkami na hlavu svatého Prokopa, ale okorunovala jím čerta. Domácím pracím a Vyšší dívčí škole se vyhýbala, ale na plesy chodila s neutuchající horlivostí a koketovala s kým mohla a seč mohla. Snad aby se svému otci podvědomě pomstila zato, že se po jejím narození netajil svým názorem, že „lepší by byl kluk“.

Anebo se chtěla zidealizovanému disidentovi „odvděčit“ za to, že ji vychovával jako nějakého hulána: „U nás vždy jen ode mne dostane Zdenka bití, když je toho potřeba (ale moje pravidlo je: málokdy, nikdy ve zlosti, ale zato vždy až do krve, aby déle držela paměť),“ sdělil Havlíček jednomu kolegovi. Srovnejme si to — jen pro zajímavost! — s Havlíčkovým pedagogicky nepochybně cenným epigramem: „Co sám nerad, nečiň jinému, pravil kantor žáku kdesi, tahaje ho za pačesy.“

Dcera tohoto vášnivého odpůrce rakousko-uherské monarchie, o jehož životní úrovni v exilu se zubožené Boženě Němcové mohlo jen zdát (měl služku, jídlo si nechal nosit z restaurací), se prostě zdráhala nechat instrumentalizovat hnutím za svébytnost České koruny a převzít Havlíčkův politický odkaz.

Zde je nutno připomenout, že jak její poručník, tak pražské paničky měli s nezkrotnou Zdenkou převelkou trpělivost. Ale snad jen jedna jediná z „upřímných vlastenek“ Zdenčině touze po nekonvenční svébytnosti a rovnoprávnosti s „prvním pohlavím“ skutečně rozuměla: „naše“ paní Božena, která se díky svým „milostným simultánkám" rovněž stala cílem všemožných pomluv a výčitek, dnes známým pod pojmem mobbing. Ale sotvaže se „dcera národa“ zbláznila do důstojníka ve službách habsburské monarchie a vídeňského centralismu, řídly zřejmě i Barunčiny sympatie.

Tato aféra byla všeobecně považována za zradu na věci národa. Ale Zdenka, o které se po Praze začalo tvrdit, že je těhotná, se se svým „nesprávným cizincem“ nejen nerozešla, nýbrž se s ním dokonce objevila na korze Na Příkopech. Po této provokaci vlastenecká veřejnost dosud uctívaného sirotka zavrhla a posléze vyštvala do „exilu“ v Poděbradech.

„Sešla ubohá děva, bledá, vychrtlá“ a všemi opuštěná zemřela — jak referuje jeden očitý svědek — v necelých 24 letech na souchotě jako její rodiče, aniž se stačila provdat za jakéhosi statkáře, s nímž se na poslední chvíli přece jen „poslušně a rozumně“ zasnoubila. Ale do hrobu si nechala položit dopisy svého nápadníka... Jen Jan Neruda ve svém nekrologu doznává, že se nemůže zbavit pocitu, „jako bychom byli tou smrtí vinni my všichni“. A zatímco se pohřeb jejího otce změnil v politickou demonstraci a Božena Němcová prý položila na Havlíčkovu rakev trnovou korunu jako mučedníkovi, provázela Zdenku na její poslední cestě světem vezdejším prý jen hrstka sousedů...

Pavel skončil a já se ptala, jak je to možné, že jsem o Zdence dosud nevěděla, přestože jsem se přece zabývala „ženskou otázkou“. Ale hlavně: proč mi o ní vyprávěl právě teď? Co na této protofeministce zajímalo mača Pavla?

No co už? Samozřejmě onen důstojník, který excentrické Zdence uhranul asi jako Černý myslivec Viktorce. A který prý dokonce chtěl odejít z armády, aby se sní mohl oženit. A tímto důstojníkem byl Josef Baron Battaglia de Sopramonte e Ponte alto (1846–915), čili příslušník vojenské šlechty, která odedávna bojovala nejen pro čest a slávu, ale především za žold. A nikdo jiný než právě tento Josef koupil anno domini 1864 ony Bratronice, kam jsme směřovali — aby zde s „dcerou národa“ utiskovaného Habsburky zajistil pokračování svého rodu.

Po Zdenčině smrti se oženil s příslušnicí přiměřeného stavu, zplodil vytouženého potomka a přestavěl původně gotický hrádek v renesanční zámek, a sice po vzoru rožmberské Kratochvíle. Netrvalo dlouho a jeho sídlo se stalo centrem rozlehlého panství s hlubokými lesy, šumícími háji a šestnácti rybníky, s pivovarem, parkem s kaplí sv. Josefa a čapím hnízdem na komíně, které tam přestálo dvě války a rudý režim. „A jeho potomci v tom zámku žijí dosud,“ završil Pavel své vyprávění s neskrývaným, šibalským potěšením nad povedenou pointou.

„Jak to? Cožpak jim ho komunisti neznárodnili?“ žasla jsem. Pavel do-vysvětlil:

Josefův syn Quido (1873-1962) proslul coby dobrý hospodář a významný chovatel kaprů, jeho prvorozená Blanka (1911-2005) a jediný syn Christian (1914-1991) vynikli coby cyklisti. Takže zatímco rodiče své panství objížděli na koních, proháněli se jejich dědici po Evropě na kolech. Na svůj první závod vyrazili sourozenci v roce 1929 do Berouna. Christian zde ve svých patnácti letech získal stříbro, Blanka byla „jen“ čtvrtá, ale zato se na kole vydala (za vytrvalé pozornosti novinářů) do Švýcarska a bravurně sjížděla alpské kopce. Otec (jenž svou dceru, a ne svého syna, učil latinu!) jí v tom nebránil, ale peníze na cestu jí nedal: měla si, co chtěla, vybojovat sama, jako doposud všichni Battagliové. Christianova první zahraniční cesta do Francie skončila v Marseille srážkou s autem. Hrozila mu amputace nohy, ale Christian se vrátil domů a noha, jakož i vášeň pro cyklistiku, mu zůstaly. A Ota Pavel sourozencům věnoval povídku Baroni na kolech.

Roku 1939 podepsal Quido „Prohlášení české a moravské šlechty za zachování státní samostatnosti“ (sklonem k zasílání „otevřených dopisů“ mocnářům se v Čechách zřejmě nevyznačovali jen disidentští intelektuálové), načež byla na jeho majetek za protektorátu uvalena takzvaná „nucená správa“ a německý dozorce Battagliům zakázal používat hlavní vchod. Po roce 1948 byl zámeček spolu s přilehlými pozemky zestátněn a předán kolektivu jezeďáků. Devastaci panství, s níž Němci započali, komunisté dovršili. A z někdejších baroňat, která si ještě nedávno bosky hrála s ostatními vesnickými dětmi, se stali opovrženíhodní exoti.

Blanka se vdala za švýcarského mistra v akrobacii, ale ten v necelých čtyřiceti zemřel na rakovinu, a tak se vrátila, odhodlaná starat se o ochrnutou matku, dementního otce a bratra, který si ze sportu udělal štít proti všemu a všem: „Nechápu dodnes, že nás nevystěhovali. Byla v tom prozřetelnost, abych tady dosloužila mamince, tatínkovi a bratrovi?“

V zámku tedy zůstat směli, ale jen jako nájemníci svých někdejších poddaných, a tak museli snášet všemožné šikany a státu odvádět státem vyměřené dodávky potravin. Christian, místo aby se věnoval tornu, čemu ho otec vyučil: totiž správě dědičného majetku, začal budovat socialismus jako pomocný dělník na stavbách a v JZD a posléze ve strakonické zbrojovce — ale jen dokud „rudá šlechta“ neobvinila jeho otce z krádeže 30 kilogramů pšenice. Pytel s „kořistí“ na zámku sice nenašli, ale přesto byl osmdesátiletý baron odsouzen k pěti měsícům za neplnění předepsaných dodávek. Do vězení místo svého nemocného otce nastoupil Christian. Po „výkonu trestu“, čili „jako trestanej“ už samozřejmě nemohl pracovat ve zbrojovce, a tak se stal závozníkem u Pozemních staveb. Blanka, která ovládala šest řečí jako její matka, byla hrobařka... Dorazili jsme.

Bylo vedro, dusno a vzduch voněl po prachu, potu a sklizených polích s pšenicí a žitem. Nikde nikdo. Pavel zabušil na zámecké dveře uprostřed portálu s erbovní deskou nad vstupem. Nic. Dlouho nic. Otočila jsem se, šla k autu, ale Pavel mi nečekaně drsně, jako pokaždé, když potlačoval nervozitu, přikázal: „Nikam nechoď, ona přijde.“ 

   Na věži odtloukla hodina dvanáctá. O vteřinu později někdo odemykal. Objevila se pro mne tehdy „stará“ rozcuchaná brunetka v tříčtvrtečních kalhotách a podprsence, v ruce kýbl, který příšerně páchl a který upustila, sotva shledala, kdo se domáhá vstupu: „Pavlíku, no to snad není pravda, Pavlíčku...,“ zvolala, začala Pavla objímat, táhla ho dovnitř, do temné vstupní haly s valenými klenbami... Vyzvídala, proč přijel, jestli bude zase něco natáčet. Mě buďto neviděla, anebo nebrala na vědomí s onou suverenitou, s níž šlechta přehlíží služebnictvo, přičemž tato hutná arogance působí tak přirozeně, že se ani neurazíš, spíše naopak, pocítíš jakousi směs úžasu a vděčnosti zato, že smíš dýchat stejný vzduch jako oni. Halou prošla kočka, otřela se své paničce o nohu, sedla před Pavla, který ji ignoroval, a zírala na něj, ne, hypnotizovala ho, ale mně věnovala ještě méně pozornosti než paní domu.

Popuzeně jsem se rozhodla převzít iniciativu, podala té „ženské“ ruku a představila se: „Doktorka Horáková.“ Což je mi dodnes trapné, já tu „doktorku“ už tenkrát většinou vynechávala.

Pavel se zmátořil: „To je baronka Battagliová...“ Baronka mě bleskurychle otaxovala, ruku nepodala, ale řekla: „Blanka stačí... Pavle, zůstanete přes noc?“ Ale ještě než Pavel stačil odpovědět, dodala: „Tady se nic nezměnilo, všude táhne, ale vodovod už zase funguje, ale jen v kuchyni a na záchodě v přízemí...“ Pavel mi později vysvětlil, že vodovod vzal v padesátých letech za své, takže baronka musela pro vodu chodit se džberem k obecní studni, jako kdysi on v Příbrami. Blanka ještě poznamenala, že k večeři toho také nemůže moc nabídnout, načež mi došlo, proč Pavel trval na tom, abych nám na cestu udělala pořádný „proviant“, kterýmžto normálně opovrhoval a trval na tom, abychom se, třeba i jen cestou na Hrádeček, „stravovali“ v hospodách, jak byl koneckonců zvyklý odmala.

Blanka zmizela, Pavel se pyšně rozhlédl po prostorné hale. V krbu stál rezavějící plechový trakař, na zdi nad krbem visel erb s obrněným rytířem s mečem a pštrosím perem na přilbě nad červenožlutě půleným štítem. „Jejich předkové sem věšeli meče, pancíře a štíty...,“ podotknul. Teď tu visely neškodné kosy, zlomený náhrobní kříž, kostry rezavých kol a další, blíže nedefinovatelné kusy železa. „To si sem navěsili poté, co jim Němčouři a komouši ukradli, co se dalo. Chápeš, tady nejde o majetek, ale o vztah k času, oni vědí, že i z tohohle harampádí za pár let budou starožitnosti, oni stojí nad časem, a proto jim všichni můžou vlízt do prdele!“ A najednou jsem i já měla dojem, že Christian baron Battaglia a Blanka baronka Battaglia odpadky, hodné sběrných surovin, s neomylným citem pro věčnost povýšili na svědky doby.

Blanka, pořád ještě v podprsence, nás vyzvala, abychom ji sledovali do zahrady, kde prý zraje angrešt a rybíz a kde si chce trochu odpočinout, protože její polední přestávka končí v jednu a ona pak musí zpátky na hřbitov, neboť má zítra pohřeb, a že by potřebovala nový krumpáč, ale že ti nahoře... — následovala výmluvná pomlka — ...no ale v létě že je hlína měkká, a tak vykope nový hrob za tři hodiny. „Ty hroby, to jsou moje zahrádky,“ zaslechla jsem. Aha, tak proto v parku nerostly žádné růže, pivoňky, lilie a další květiny, zato okurky a brambory a cibule a mrkev.

Jak se, proboha, člověk — navíc žena! šlechtična! — stane hrobařem? Neodvážila jsem se zeptat. „Pavlíku, víte vy vlastně, jak jsem k té hrobařině přišla?“ otázala se Blanka, jako kdyby slyšela mou myšlenku, a pak vysvětlila, že otec jedné kamarádky byl hrobař, a že když umřel, tak se jí kamarádka-spolužačka zeptala, jestli by to řemeslo nechtěla převzít spolu sní...

Blanka si lehla na záda do stínu zámecké kaple a položila si onen páchnoucí kýbl se shnilým masem, kolem něhož a v němž se rojily mouchy, za hlavu. Pavel se uvelebil vedle ní, zapálil si cigaretu, podal ji Blance, ta si dala šluka, vrátila mu ji... a já si připadala jako vetřelec. Mezi těmi kuřáky panovala tak neprůstřelná důvěrnost, že jsem na tu nemožnou „osobu“ začala žárlit a říkala si, že ten kýbl a ty mouchy jsou hnusné, ale ve skutečnosti nebyly odporné, jen — nezvyklé. Jiné. Excentrické? Možná, ale spíš odvážné... A tak jsem se jala diskrétně oždibovat rybíz. Později mi — pořád ještě blažený a jakoby hypnotizovaný — Pavel prozradil, že ty mouchy, které se na baronce Blance čas od času usadily, dotyčnou zklidňují a pomáhají jí přestat myslet a nedělat nic jiného než naslouchat, jak bzučí... co si špitají.

Když baronka B. B. odešla za svou prací na hřbitov, zavedl mne Pavel (jak ten se tu vyznal!) do prostorného rohového pokoje v prvním patře s výhledem na park, se štukovanými stropy a postelí s baldachýnem, ale očividně už pár století neměněným ložním prádlem. Před oprýskaným barokním stolem stály dvě prachobyčejné židle, kterými oplývaly čekárny na MNV a dalších úřadech. Na biedermeierovém prádelníku trůnila kytičková kameninová mísa na mytí a cínový džbán na vodu. Žádný ručník. Ošoupané parkety chránil prošlapaný koberec, na oknech až ke stropu malebně vlály stóry neurčité barvy, na secesních stojáncích na kytky a na parapetech se nacházely porcelánové mističky s usušenými mouchami, včelami, pavouky a další havětí. Nic se sem de facto „nehodilo", ale současně sem všechno patřilo. A ač k nevíře, v této morbidní všehosměsi ladilo všechno se vším. To byla dekadence ve své nejušlechtilejší, nejpřirozenější podobě. Smír stylů vně času, beztížný prostor, v němž se dalo spočinout, klid jako předsíň nesmrtelnosti.

Blanka se vrátila po čtvrté, přišla si pro Pavla k nám do pokoje — v teniskách a s čerstvě namalovanými řasami, a byla znenadání tak nedostižně nádherná jako italské šlechtičny na portrétech renesančních malířů... až na ruce, ty se doběla vydrhnout už asi nedaly, ty se zřejmě už po desetiletí potýkaly s lopatou a sekyrou, roštím a hlínou, a to bez rukavic —, a já popadla proviantovou housku se sýrem, sedla pod baldachýn a začala si číst Shakespearovy sonety, jejichž kapesní vydání u sebe mám vlastně skoro pořád jaksi pro jistotu (čili proti nudě). Vzpomněla jsem si na vyhoštěnou svéhlavičku Zdenku a přemítala, jestli sní alespoň „naše krásná paní“ Božena soucítila, anebo se s ní dokonce solidarizovala. Sotva. Protest proti patriarchálnímu establishmentu byla jedna věc, ale aféra s příslušníkem utlačovatelů národní svébytnosti něco jiného. Nehledě na to, že Zdenka zřejmě jen holčičkovsky provokovala, kdežto paní Božena bojovala o své právo na lásku...

Zničehonic mě přepadla absurdní chuť kousnout do jedné z těch usušených much, ale brzdil mě snad ještě absurdnější pocit, že bych tím zámecké pány připravila o večeři... A dnes už nevím, jestli jsme jim tenkrát přivezli nějakou flašku vína, bonboniéru, knihu — nevím, ale spíš ne. Darovat někomu nějakou „maličkost“ Pavel považoval za konvenční trapnost, a bratroničtí baroni od něj, jako tenkrát zřejmě už ani od osudu či od života, stejně nic nečekali.

Začala jsem chápat, proč Pavel právě tady zjara 1969 natáčel svého Kata. Jak ho musel fascinovat a vábit tento zmalátnělý svět, v němž vše, co naplňuje reálně existující skutečnost, působí přebytečně, a vlastně jen jako směrovka k existenciální prázdnotě za fasádami. Tady bylo všechno možné, protože nešlo o to, co je, či není, ale o pocit, o náladu, o atmosféru — o onen stav, který nelze pochopit zvenčí, o onu odvrácenou stránku života, kterou se pokusil zachytit jak ve svých filmech, tak v deníku.

Všechny ty okřídlené mrtvolky v míšeňských mističkách, ta beznadějná ošuntělost, ona samozřejmá nezúčastněnost baronů Battagliových, to vše ztělesňovalo „nepříčetnost“ člověka, vzpouzejícího se opustit svůj sen, začlenit se, fungovat ve společenství s ostatními, žít v zodpovědnost. V tomto zámku měl Pavel před očima, ba na dosah ten svůj bizarní „klíč k určování skutečnosti“, onu mladistvou tristesse, které se nikdy nezbavil, a tak ji časem zlehčoval zraňujícím humorem anebo maskoval agresivní skepsí. Tady stačilo si sednout a znehybnět — a už se rozevíraly pukliny času, vedoucí k vně-časovosti; tady stačilo pozorovat a vyčkat, až se dramatické konflikty samy od sebe scvrknou v nezávadné prkotiny.

Jistě, Blančina a Christianova všepostihující „netečnost“ byla únavná, ale snesitelná. Tihle dva sparťansky vychovaní potomci aristokratických žoldnéřů přece už po desetiletí — aniž by zatrpkli! — čelili nepřízni a nepřátelům tak houževnatě, jako kdyby byli „občany" čehosi nepojmenovatelného, velkolepějšího než ten či onen režim s jeho hroby — což navenek a pro nezasvěcence zřejmě působilo jako rezignace.

Ale mně připadali spíš jako vzdálení příbuzní mytického Sisyfa, kterému se po dosažení vrcholu jeho kámen — stejně jako jim dvěma — skutálel, a oni za ním vyčerpaně sestupují dolů, ale současně se, i když sotva viditelně, usmívají, a snad i pohrdají bohy, kteří je odsoudili k věčné lopotě.

Tihle baroni se neděsili konečnosti ani žebroty, nýbrž se hrdě hlásili k svému vezdejšímu údělu. Ničeho nelitovali, na nic si nestěžovali, ty dva nic nepřekvapilo ani nevyděsilo — jako Pavlova Jana Herolda v jeho Postavě k podpírání, jako Gullivera v Případu pro začínajícího kata... — protože „to“ všechno v té či oné podobě zažili už jejich předkové.

Myslím, že jak Blanka, tak Christian věděli, že — at the end of the day —své „modré krvi“ neuniknou, a tak sice žili teda tady, ale současně „v duchu“ svých předků, pohřbených v rodinné hrobce na kraji lesa hraničícího se zámeckým parkem... A zůstali sami sebou, absolutně autentičtí, stejně jako Pavlův Gulliver, který se propadl na půdu „nastraženého domu“ s rozvlněnými prkny, jejichž škvírami zahlédnul své předky, svou mrtvou (světlou, báječnou!) a svou současnou (temnou, komplikovanou!) milenku, čili všechny ty, k nimž kdysi patřila bude chtě-nechtě patřit navždy... Kvůli téhle scéně jsem se, jak už jsem doznala, do Juráčka zamilovala. (Jestli sourozenci Battagliovi Pavlova Kata viděli, nevím, zapomněla jsem se zeptat.)

Pavel nechtěl svými filmy ani prostřednictvím svého deníku nikomu nic sdělit. Nic vysvětlit, nikoho k ničemu přemluvit. Nehodlal propagovat žádnou myšlenku, hájit nějaký názor, pomocí metafor kritizovat režim, podat svědectví o své generaci — nýbrž jen vyvolat onu podmanivou atmosféru, v níž člověk vypne mozek, nechá myšlenky se rojit a poletovat jako motýly a sklouzává do onoho stavu nezaujatého pozorovatele, v němž nevládnou tituly, termíny ani rozpočty, partajní sekretáři ani redaktoři, do stavu vně pravidel, povinností, pout a vazeb, do onoho stavu, v němž nemá cenu — a snad ani nelze? — rozlišovat lež od pravdy a zlo od dobra a v němž i on sám mohl nerušeně — jak napsal — „žít v harmonii se svými sny a představami“.

Ale hlavně: Tady, v tomto ošuntělém, chátrajícím zámku se Pavel necítil jako „odstrčenec“, přestože jím nepřestal být. Tady se nic nemuselo, i když „dovoleno“ bylo jen to, k čemu bezděky zavazoval rod, původ a tradice. Tady nebylo co vysvětlovat, na co se ptát. Žádné teze, žádné otázky. Jen cosi prapůvodního, bezpodmínečného, samozřejmého jako kvítí na lesní světlině anebo zapomenutá tůň, zarostlá mechem. To byla noblesa, která Pavlovi imponovala. Postoj, vykoupený vyvlastněním, zpečetěný vyobcováním, legitimovaný erbem. Chudoba, z níž čišela důstojnost. To byla převaha, před kterou se skláněl.