Vassilis Vassilikos: Povídky taxikářů

Letos v létě, kdy jsem přišel o auto, které jsem měl registrované v zahraničí (protože jsem nebyl schopný dát do pořádku clo, musel jsem je státu prodat za babku), jsem dost často jezdil taxíky, což vlastně v Řecku není žádný luxus  - řekl bych, že ryta jsou vlastně pořád tak skandálně nízká ve srovnání s jinými zeměmi v Západní Evropě - a tak jsem poznal onu přívětivou vrstvu lidí, taxikáře, kteří věří, a to právem, že poskytují službu nahrazující nedostatečný systém městské dopravy. Hlavní město nemá metro a dopravní omezení v kombinaci se stávkami autobusů a trolejbusů komplikuje pohyb „uvnitř městských zdí“.

Taxikáři, jak jsem měl poznat, jsou třídou samou pro sebe. Jsou často upovídaní a většinou vytvářejí veřejné mínění, jako by zakládali noviny, které (podobně jako jisté zákony) nevycházejí tiskem, a přesto jsou slyšet, a dokonce kolují, v samotných Aténách tak v 600,000 výtiscích denně.

Jsem člověk, musím přiznat, který si většinou rád povídá. Doslova mě fascinují příběhy jiných lidí. Můj vlastní příběh mě nudí. Proto mám ve zvyku nechávat ostatní lidi mluvit: ztrácím se v jejich slovech a zapomínám na vlastní problémy. Taxikáři jsou podle definice povídaví. Ti, kteří se podobně jako já někdy někam přistěhovali, jsou navíc snílkové.  

2

Ztracená žena a postel plná dolarů

„Potkal jsem ji v práci. Sháněla taxík ve tři ráno. Když jsem se zeptal, kam jede, řekla, že nemá kam. A tak jsem ji vzal zpátky k sobě, kde bydlím sám. Vešla do koupelny, svlékla se a vrátila se jenom v černých kalhotkách. Tělo měla mnohem mladší než obličej, který byl dost vrásčitý. Při pohledu na ni jsem se zachvěl. Taky jsem se svlékl a lehl si vedle ní, moje tělo vypadalo hodně bílé vedle jejího, značně opáleného od sluníčka a moře. Plakala. Nechal jsem ji vyplakat, aby se toho zbavila, aniž jsem se ptal, co se stalo. Líbilo se jí to. Pak se mi podívala zhluboka do očí a přivítala mě v sobě. Vstoupil jsem do zatopené jeskyně. Snažil jsem se přidržovat zdí, ale byly taky provlhlé. Potom, jako piják, jsem se dal do pohybu jejími vodami, a jak začala vysychat, stabilizoval jsem se v ní. To veslování trvalo dlouho. Ráno jsem se probudil a našel  postel zaplavenou dolary. Seděl jsem ohromen a civěl na zázrak. Spala dál, očištěna od mlhy své bolesti. Její obličej teď vyzařoval poklid jezera.“

Podle taxikáře měla ta žena schopnost vyrábět dolary stejně, jako pekaři přeměňují těsto ve sladké rohlíky nebo slepice snášejí vejce, a to ze stroje, který musela mít v žaludku a působil jí bolest. Pokaždé, když měla zaplavit postel dolary, ji viděl, jak se přepíná, vyvíjí nadlidské úsilí jako médium rozmlouvající s duchem, s takovým napětím a vnitřním kručením, jako „jednoruký bandita“, který chamtivě shrabuje vaše mince, až máte najednou z pekla štěstí, a jeho plechová zástěra se plní hlučnou kaskádou mincí, kterými jste ho nakrmili. Něco takového to bylo, jak jsem pochopil z toho, co mi mladý taxikář vyprávěl: ta žena, neznámá zákaznice, vyprodukovala ve chvíli svého osvobození svítící, vlhké dvacetidolarové bankovky, jednu za druhou, s rychlostí šicího stroje. Pravé dolary, které banky přijímaly; nikdy neměl žádný problém, říkal. Právě jako když zmáčknete sladký pomeranč a dostanete pecky místo šťávy, tak viděl bankovky valící se z rozkroku jejích nohou, jako by neustále vyhrával v loterii a už nepotřeboval nic ani nikoho jiného.

Dolary byly izotopy něhy, kterou ze sebe vyloudila, ze svého vlastního těla, soběstačná ve stravě a vodě, ve zdrojích energie, s jeho skrýváním a zdrženlivostí, něhy, která byla samopohlcena a přeměněna, jako v pohádkách, v zelenou naději, která mu dávala radost a bezpečí, bezstarosti o denní výdělek.

Blahopřál sám sobě k tomu, že ji našel, zatímco ona, pyšná a zranitelná, se ho vždycky ptala: „Nemiluješ mě jenom pro to, že ne?“ Slovem, zakopl o  ženu-legendu, ženu-osvoboditelku, a musel ji ochraňovat, aby nikdo jiný neodhalil jejich tajemství a neukradl mu ji.

Bála se, že náhle vyschne a on ji přestane milovat. „Neříkej hlouposti. Nevěděl jsem, kolik schopností máš v sobě schováno,“ říkával jí. „Jenom s tebou,“ odpovídala mu, „to jde tak snadno.“ Dar od boha, záhadný jako cesty boží. „Někdo by myslel, že jsi Christina Onassisová,“ sladce jí šeptával do ucha a s pomocí peněz se všechny jeho sny konečně mohly uskutečnit. „Ale potom,“ odpovídala zasmušile, „to přestanou být sny a touhy: tvoje skutečné bohatství spočívá v potřebě věcí a v touze po nich - ne v jejich vlastnictví.“

Jejím přáním a touhou bylo, aby zůstali navždy spolu. Čerpala z něj sílu a něhu, která jí prostupovala jako blesk s hřměním a deštěm, jenž sílil, potom zmizela. Přeměnila se v generátor peněz. Až se nakonec začal bát. Ukrýval ji. Věděl, že ti, kteří ji využívali, na ni čekali. A i když o své minulosti mluvila zřídka, pochopil, že byla traumatická, že moc trpěla kvůli schopnosti obšťastňovat muže a že jí každý záviděl. Tloukli ji, dokud nevyschla, a pak byla nešťastná. Protože její schopnost zůstávala pohřbená, ztěžovali jí všechno a ona prchala, s těžkostmi, stejně jako onu noc,kdy ji našel na ulici, když sháněla taxi, bez místa, kam by šla, v slzách. S pomocí uklízečky právě zase unikla ze svého posledního vězení. Ale nechtěla se nechat od něj uvěznit. Chtěla, aby mohla vycházet, chodit tančit, smát se, zajít na pláž a do restaurace, a nevidět sluneční světlo jenom skrz zatažené rolety.

A proto se rozhodli odjet do zahraničí. I když se chapadla mafie rozprostřou všude, jejich pronásledování v cizině by bylo těžší. A tak odjeli. Žili šťastně a svobodně v Düsseldorfu, aniž někdo odhalil jejich tajemství. Dával jí víc něhy, než mohla unést, a ona ji vracela více penězi, než mohl utratit.   

„A co se stalo potom?“ zeptal jsem se, jak se vyprávění blížilo k závěru a my k cíli cesty. „Celá pravda je v tom,“řekl a poprvé se mi podíval do tváře, „že láska je nepolapitelný ptáček.“

„Nechápu. Můžete to rozvést?“

„Pravda je taková,že mi náhle jednoho dne začala vysychat. Jako studny ve vesnici. Snažíte se vytáhnout vodu, ale není v nich ani kapka.“

„A jak se to stalo? Zničeho nic?“

„Naprosto zničeho nic. Začal jsem si všímat jiné ženy. Světlovlasé Němky. Ursuly. Když se o tom dověděla moje přítelkyně, neřekla nic, neudělala scénu, ale přestala v noci dávat dolary. A jednoho dne odešla, zmizela. Dokonce jsem zavolal Interpol, aby ji hledal. Nedala se najít.“ Žena-legenda, žena-osvoboditelka, žena s velkým Ž skončila.

„Prosím vás ale, jedno mi povězte,“ řekl jsem, když jsem platil. „Něčemu z toho nerozumím: řekl jste mi, že jste si našetřil hodně peněz. Tak proč pracujete jako taxikář?“

„Neřekl jsem vám nejdůležitější část. Když vyschla, všechny dolary, které vyrobila a které jsem uložil do banky, taky zmizely. Jednoho dne jsem šel vyzvednout peníze a řekli mi,že nemají ten příslušný účet.“

„Myslíte, že si to mohla odnést s sebou, když vás opustila?“

„Ne. Měl jsem svůj vlastní osobní účet. Vypadalo to jako, že.... jak bych to řekl? Při ztrátě úplné lásky jsem byl ponechán s proměnlivostí vášně.Láska je nepolapitelný ptáček.“

Vystoupil jsem z taxíku. Mladý taxikář se na mě pátravě podíval. Najednou jsem si uvědomil, jak moc se podobáme jeden druhému.

„A jak se jmenovala?“ zeptal jsem se ho.

„Doňa Rosica,“ odvětil.  

4

Kde další přistěhovalý taxikář z různých důvodů lituje návratu do Řecka

Viděl je, jak přicházejí z dálky, jako dva strašáci. Jeho spálený pozemek byl pořád ještě cítit kouřem. Pár chomáčků zeleně, které přežily na stromech, vypadalo jako absurdní připomínky toho, co tady kdysi bývalo. „Proč byly tím jediným, co přežilo?“ ptal se sám sebe. „Proč?“ Chtěl se vyšplhat nahoru a vysekat je.

Vypadal pohroužen do svého smutku. „Tak pane Irineosi, kde jste byl, když oheň začal?“

„Pořád ještě se na to ptáte? Byl jsem ve svých úlech. Teď jsou taky pryč. Nic než popel.“ Zdálo se, že s nimi nechce mluvit. Zatvrzelý ve své hořkosti, stával se zcela nevyzpytatelný. „Proč jenom letouny nedorazily dřív...“ to bylo všechno, co řekl. „Nemohly se sem dostat. Vítr foukal jako blázen.“

Ve vesnici pohřbívali oběti. Byl by šel taky, ale bál se, že by ho lynčovali. Mýlili se, když ho podezírali. Musel by teď odejít, přišel o všechno; prodal by taxík a jel zpátky do Kanady. Tam by uložil své kosti. V cizině, v cizím světadíle.  Řecko bylo bezcitná matka, vždycky vyháněla pryč.

„Mandloně příští rok nepokvetou,“ řekl.

„Při cestě z úlů jste si nikoho nevšiml?“

„Dělníci se vraceli z dolů.“

„Už tady žádné doly nejsou. Máte na mysli roky před tím, než jste emigroval. Všichni dělníci odešli z ostrova, přesně jako vy. A stejně jako vy se vrátili s balíkem peněz.“ (Pravda je, že se vrátil poslední. Trvalo mu to dlouho, příliš dlouho. Neměl čas nic postavit jako ostatní.)

Ta dvě období jeho života se mu začala v hlavě míchat: nejdřív bylo sociální zoufalství. A teď, v plném rozkvětu, zkáza ohněm. Vždycky, třebaže z různých důvodů, stejná pohroma. „Projížděly kolem auťáky. S loděmi na vleku a karavany. Jak bych to měl vědět?“

„Je něco nebo někdo, koho byste mohl určit?“

„Osel shořel a kouřící hnůj zapálil suché jehličí,“ řekl nakonec. Nepřístupný, uzavřený do svého mlčení. „Tady,“ řekl a natáhl ruce. „Spoutejte mě, jestli jsem podezřelý. Už mě dál netrapte otázkami.“ Dva návštěvníci, policejní seržant a soudní zástupce, byli nuceni odejít.

Jeho pozemek se změnil v holou plochu plnou popela. Rackové zešedivěli od kouře. Ve vyschlém říčním korytu už neštěbetaly koroptve.

Stará legislativa je jako starý klobouk: nesedí dobře na hlavě muže, který se mění s technologií. Tak Irineosovi (který mi vyprávěl tenhle příběh, když jsme opatrně projížděli městskou džunglí) nešlo do hlavy, že nemohl na vlastním pozemku stavět. „Protože to je určeno k zalesnění,“ řekl mi. „Co to znamená: určeno k zalesnění?“ ptal se úřadů. Ztratil kontakt s realitou ve své zemi, kterou jako mladý opustil v roce 1955,s velkými obtížemi, protože patřil k levici, a dokonce i tenkrát mohl odejít jenom díky trikům a úplatkům cestovnímu agentovi, kterému se podařilo sehnat mu pas. („A nikdy se nevracejte,“ řekl agent, „jinak budu v háji.“)

„Zalesněná oblast,“ vysvětlili mu na místním úřadě lesního hospodářství, „znamená, že jsou tam borovice, a ty jsou chráněné zákonem.“

„Kdyby tam nebyly borovice, směl bych stavět?“zeptal se Irineos poprvé, když mluvil s lesním správcem, který se jako většina civilních zaměstnanců kochal zmatením člověka, jenž se stal cizincem ve vlastní zemi.

„Jenom kdyby to byla kamenná, neplodná půda. I kdyby tam bylo jenom houští, nesměl byste stavět.“

Nejřív, podle taxikářova vyprávění, odjel do Belgie, kde pracoval pět let v uhelných dolech. Ale když se mu prach začal usazovat na plicích, odjel do Vancouveru v Kanadě, kde začal pracovat v továrně na auta, a pak si otevřel svůj první podnik s auty a po něm následoval druhý a potom třetí. Obchod šel dobře; oženil se s Eulalií, ženou z jeho vesnice,dcerou přistěhovalců;  měl děti, nechal je vystudovat, provdal je a oženil. Ale jeho sen - protože sny jako ozdobené vánoční stromky uprostřed náměstí, stromky, které přivádějí ke snění za dne, když se na ně podíváte, nás udržují  při životě, sny, které se zvětšují pod lupou spánku a pobytu v cizině - byl vrátit se jednoho dne do vesnice, na ostrov a na půdě svých předků postavit domov, domek pro sebe a ženu, pěknou malou chatičku, kde by odpočívaly jejich unavené kosti. Měl by svou loďku, včelí úly a kozy; a přátelé z Vancouveru by mohli přijet na návštěvu.

„Kdybyste tak mohl tajně ty stromy prořezat,“ radil mu jeden inženýr, solidní mladý člověk, kterému ho bylo líto. „Potom byste možná dostal stavební povolení. Pochopitelně kdybyste měl ty správné známosti, to by taky neškodilo.“

Začalo mu to vrtat hlavou. A jednou v noci tajně podřezal řetězovou pilou několik borovic. Ale zdálo se, že ho někdo z vesnice udal, pod tíhou jedné z oněch dávných, nezničitelných nenávistí, které na venkově žijí. A tak nejenže Irineos nedostal stavební povolení, ale lesní hospodářství se s ním soudilo kvůli poničování lesa.

„Nemusíte pokračovat, udělal jsem si obrázek,“ řekl jsem, protože jsem viděl, jak začíná zuřit.

Ale Irineos mi to chtěl všechno vypovědět. Byl jsem odborník na sny a novinář; komu jinému by to měl vyprávět, když ne mně?

A tak se zapletl s řeckým soudním systémem, v němž člověk musí být kouzelník, aby obhájil svá práva. Byl zvyklý na kanadský způsob života,kde je byrokracie neznámá, kde se lidi vždycky nesnaží vypíchnout jeden druhému oko a kde všechno - práce, licence, povolení - poslouchá jiné,rychlejší rytmy vývoje, a jeho sen sílil. Ale myšlenka založit požárna vlastním pozemku ho nikdy nenapadla.

Toho léta bylo celé Řecko v plamenech.

„Já vím,“ řekl jsem, „byl jsem tady.“

V červenci a srpnu všude vzplály požáry, jako by příroda protestovala nemilosrdnými závany z oblohy. Ohně, které měnily celé oblasti v popel, začaly večer, kdy se očekával silný vítr, nebo v průběhu dne. Jenom oheň by ho dostal ze slepé uličky, myslel si Irineos, když se díval na zprávy v televizi.

„Ale byla to jenom myšlenka, upozorňuju vás, protože jsem byl unavený.“

A skutečně toho srpna vzplál na ostrově oheň. Prudký, neúnavný, ďábelský. Zničil všechno, včetně jeho půdy. Spálil jejich montovaný domek; on a jeho žena taktak přežili. Oheň stál životy, protože ve snaze zastavit požár jak místní, tak cizí  všichni bojovali s velkým odhodláním. Vítr foukal jako blázen. Irineos a vesničané se vydali na lodích na moře a se smíšenými pocity sledovali divokou podívanou. Ale ostatní se pořád na něj dívali s podezřením, protože nedokázal skrýt v tváři, osvětlené odrazy ohně, výraz naprosté spokojenosti.

„Kde jste byl včera odpoledne, Irineosi?“ položil mu jako první otázku policejní seržant ráno, kdy ještě byl cítit hrozný zápach spáleného dřeva. Nešťastnou náhodou byl Irineos u úlů, na místě, kde oheň začal, blízko Kyniry. Zdálo se, že někdo v kavárně zaslechl, jak říká, že kdyby podpálil ten prokletý pozemek, snad by potom na něm mohl stavět.

„Nezapálil jsem to, pane. Ten vítr to sem přifoukal; a nikdo neví, kudy bude foukat vítr.“

Ostatní přišli o své kozy, ovce, majetek. Mitsorasovi, který se měl patnáctého srpna oženit s jeho dcerou a jako věno nabízel sedm set jehňat, nezbyl jediný kus dobytka. Teta Lissava, která se starala o kapli, jako by jí patřila, našla jenom kamennou zídku a zvonici. Plameny zničily plastickou dřevěnou ikonu. A syn jednoho z účastníků odboje při boji s požárem uhořel. Protože plameny tančily kolem jako Salome. Nevěděli jste, kam přeskočí. A ten mladý muž se do nich zamotal, aniž o tom věděl. Věřil v nové Řecko.

A tak byl Irineos zanedlouho znovu před soudem, neboť neměl alibi. Nebo přesněji, jeho alibi ho postavilo na místo, kde toho odpoledne začal požár. A to byl usvědčující důkaz.

„Nevím, kdo byl ten žhář,“ řekl mi, jak řekl soudu. „Nemůžu vědět, kdo to je.Mohl to být jeden člověk, nebo jich mohlo být víc. A dokonce to nemusel být nikdo.“

„Jak je to možné?“ ptal se soud.

„Řeknu vám jak,“ odpověděl. „V přírodě existují prvky její vlastní entropie, jako v termodynamice. To je známý druhý zákon. Tak vzplanou stromy a shoří.“

„Ano, ale jako soudní dvůr musíme prozkoumat všechny možnosti. Za to jsme placeni. Říkejte, co chcete, ale oheň založili lidé, kteří ho chtěli. Co to mohlo být za lidi v ten čtvrtek, v den požáru?“

„Za prvé, v přírodním přístavu Kyniry kotvily dvě jachty. Byli tam turisti, kteří se utábořili na pláži pod borovicemi.“

„Turisti zmizeli jako ptáci po výstřelu z pistole, kteří se lekli rozeklaných větví stromů, celé hejno vzlétlo do vzduchu a zaclonilo oblohu, jak letěli jinam. A co se jachet týká...“

Zbytek členů soudního dvoru považoval za nezbytné nabídnout své kandidáty. „Bylo tam pár pastýřů. Lazos a Sotiris, a utečenci z usedlosti Ano Karya.“

„A nezapomeňme na potulného mnicha s jeho ruksakem přes rameno, který každému říkal ´Kajte se! Čas se blíží! Oheň vás všechny spálí!´'“

„Ten zmizel. Buď v plamenech, nebo se vrátil přes horu Áthos. V každém případě na něj kněz uvalil kletbu v kostele, protože byl kacíř. Ale ani kněz, jeho vous, neunikl ohni. Musel si ho oholit a teď vypadá jako katolický kněz.“

„Takže mnich je taky podezřelý?“

„Každý je podezřelý, to přiznávám. Ale Irineos je první podezřelý. Oheň korespondoval s jeho třetí a poslední návštěvou lesního hospodářství, kde dostal konečné ,ne´ od správce a odkud odcházel s temnými výhružkami.“

„Započítejte ho. Ale sebe a mě taky. V poslední době jste přibral.“

„Přejídal jsem se. Přestal jsem kouřit, a tak se přejídám. A víte, proč jsem přestal kouřit?“

„Protože jste míň podezřelý, když nekouříte.“

„Přesně tak.“

Velký viník musí být nalezen a pověšen na vesnické návsi. „Kdo měl důvod založit požár?“

„Izraelci, a použili Turky jako prostředníky. Každý ví, že jejich tajné služby spolupracují.“

„Než budeme zkoumat makrokosmos, prozkoumejme mikrokosmos. Než se budeme dívat ven, podívejme se na sebe uvnitř.“

„Žhář se volně potuluje mezi námi,“ řekl starosta vesnice, který si chtěl zachovat svou funkci v příštích volbách.

Irineos byl nakonec zproštěn obvinění, ale mezitím velmi zahořkl. Jak odporné, že ho podezírali, místo aby se každý z nich podíval do vlastního nitra, aby našel žháře. A tak začal uvažovat o druhé emigraci, na stará kolena. Prodal by taxík a odjel zpátky do Vancouveru. Jeho vlast ho znovu zranila. Poprvé to bylo, když ho nechtěla nechat odejít, protože stál nalevo. A nyní opět...

„Plakal jsem jenom pro syna účastníka odboje,“ řekl. „Jeho otec a já jsme začínali spolu, pracovali jsme v uhelných dolech v Charleroi. Zůstal tam, vzal si  Belgičanku. Jeho syn se vrátil před dvěma lety. Byl to první a nejlepší mladík ve vesnici. Spolu s dalšími mladými lidmi založil kulturní centrum a umělecké muzeum. Nikdy nepřestal pracovat pro dobro své země. A díky našim rodinným vztahům mě vybrali, abych to sdělil otci. Ale nevěděl jsem, jestli ho bude chtít pohřbít tady, nebo tam. Mezitím se nikdo nepostaral o tělo. Nemocnice by přijala jenom někoho živého. ,A co když umírají?´ zeptal jsem se. ,V tom případě ano. Ale ne mrtvé.´ Začínal zapáchat. Byl nesnesitelný žár. Nebylo k dispozici žádné studené místo.Odvezl jsem ho do Kavála...“ Rozhořčení naplňovalo kouřem poskvrněnou hruď. Boj, posvátný boj za spravedlnost a rovnocenné dělení bohatství.„Kde jsi mládí, ty, kterés věštilo, že budu jiným?“

„Co myslíte tím  jiný?“ zeptal jsem se.

„Tenverš z Varnalise se mi stal osudem: v Kanadě jsem změnil jméno. Nikdo ho tam neuměl vyslovit. Protože v řečtině znamená pokojný, mírumilovný, změnil jsem ho na Pacifico.“

Z angličtiny přeložila Ivana Bozděchová