Yang Lian: Básně
22. listopadu 2010 11:12
Verše básníka a literárního kritika Yang Liana, který se českému publiku představil již loni na 19. ročníku Festivalu spisovatelů Praha, vyšly v překladu Olgy Lomové v novém čísle revue Souvislosti.
Zakázané básně
V pětatřiceti zdechnout je už pozdě
ještě v děloze tě měli odpravit
jako tvé básně které zbytečně
pohřbíváš na čisté stránky papíru
Dítě které se nesmí narodit
ručičky zamknuté zločinem
prstíčky klubko hádků shnilých v zimním spánku
očička shnilá snažíš se uniknout tlaku který tě dusí
tvůj obličej na dotek jedna louže
bílé šrámy na kostech
V hlubinách lidské tělesnosti
mezi vybledlými vlákny mořských řas
proplétá se hejno úhořů
mezi ještě bledšími výkřiky zaslechneš tmu
cizí ruka tě bezcitně přihladí
lhostejně z tebe udělá gramatickou chybu
těsněji a těsněji se stahuje placenta
tvůj odkaz sotva vyřčený hyne zároveň s tebou
Smrt se dnes mění
v páchnoucí zprávu
Prostě a jednoduše
Masožravá ryba vycenila zuby a usmála se
měsíc však jako vězeň zastřelený na útěku
umřel tváří obrácenou dolů
ze stínů serval světlo
ze světla serval světlem oklamané morče
Voda v řece vře
z nožiček které hrabaly o život zbyly jen bílé kůstky
poslední zbytky chlupaté kůže napnuté na zkrvaveném torzu
očka se ještě upínají k nebi někdo tady byl sežrán zaživa
Kafka museum
Pokud by čas byl dílem předků už dávno
by k získání věčnosti stačilo zakašlat
odplivnout si a dojít věčnosti nuže, do toho!
minulost bude uchována vynesli jsme rozsudek
že on musí žít předvádět trýzněnou duši
Na všech římsách pražských domů koketně zdobených
vystavte mrtvou myšku vyhrabanou z hrobu ať do ní praží slunce
útlé vybělené kosti hlavu schovává do drápků
ale ať ji svírá sebevíc slunci neunikne
Ani kdyby skočila zpátky do hrobu stejně dál bude poslouchat
jak hluboko do noci bodře rozkládají kamenné sochy otců
jak se hádají malé sestry jak milenky loudají se pozdě na schůzku
a určitě chápe že bázlivost dává do rukou moc
Rozdejte karty ať může svět, jímž pohrdal
znovu kibicovat nad jeho neschopností
Bolest může utišit i vstup do další scény která se ti hnusí
lépe než plameny ohně utišit bolest
Spatřili jsme ho mezi květinami a na mostě
už je čten sto let
a ještě sto let čten bude
jako by byl bičován na společné fotce se všemi těmi upocenými tvářemi
dělá nám radost A honem ještě pro podpis odsouzeného na smrt
„Kafka“
Poslední otázka pro Bertolda Brechta
Zima to znamená zčernalé stromy
a sníh znamená to, že celý den svítí světlo
v bytě kde nikdo není
a dopadá na hrob kde leží člověk
Když jsi se odlíčil až na holé kosti vypadáš víc jako básník
hoď z okna ven svou poslední roli postavy z lidu
To znamená prohlédnout si vlastní chladný úsměv
pod skleněným povrchem zuří sněhová bouře
divadelní program smrti jídelní lístek jednoho města
Cinkání zvonku na obou konečných ať ozve se místo potlesku
tvoje dvě já jedno si představuje druhé
ruce ošklivá ptáčata v písmu padělají zachmuřené nebe
To znamená, že mrtvý si už dávno všiml že
náhrobek za oknem knihovny je jako kondolenční lístek
a zelená barva borového jehličí nakonec nebude nazmar
Ať ten nepřátelský všudypřítomný
dokonale neporušený soumrak zahraje tvoje šílenství
a zeptá se co znamená noc V noci kdo dvakrát zemřel už na nic nečeká
Labuť v Curychu
Jak říkal štěstí je svého druhu písní posledního sbohem
a zadržuje krásu o které samo neví
tančící proud řeky podřimuje už sedm set let
letmo pohlédne k člověku na mostě s kamennými oblouky
Jak říkala co nelze zadržet pomalu rozcupuj
další vrstva sněhu vržená do podpaží
oranžový zobák se natahuje k břehu jako by se dříve znali
s horoucností těla zcela se oddává odmítnutí
Pero stažené křečí i kdyby poslalo na šibenici sebevíc odsouzenců
zůstane samo Jak říkal když stál nad vodou
Když ona ve studeném převrstvujícím se odrazu na vodě poznala že u dna řeky
jedna mává zlomeným křídlem a řekla slunce je na cucky
krása prstů spočívá v tom že mohou pevně sevřít pomatenost
a vymáčknout z ní blankyt duše pozadí na němž stříbrný řetízek
ještě víc bije do očí
stočený do vlastní krvavě rudé ozdoby
jako přitakání divočině šťastné na způsob posledního sbohem
Přeložila Olga Lomová
básně vyšly v revue Souvislosti 3/2010
foto © archiv FSP 2009