Elsa Morante

Festival je v letošním roce inspirován osobností italské literatury, Elsou Morante. Její motto „Nezbývá než doufat“ si vybral za téma festivalových diskuzí prezident PWF Michael March. Článek vysvětluje proč.

Své knize oslavované jako román století dala Elsa Morante v roce 1974 prostý název: La Storia. Anglické překlady nedokázaly obsáhnout dvojznačnost italského názvu jinak než jako History: A Novel, u nás kniha vyšla v roce 1990 v překladu Zdeňka Frýborta pod názvem Příběh v historii. 

To ovšem předznamenává jakousi vznešenost, jež tak docela v originálu obsažena není. Jedná se o příběh osamělé ženy napůl židovského původu a jejích dětí, ale též příběh druhé světové války a jejího dopadu na životy obyčejných Italů, přičemž tyto příběhy, ať už velké či malé, mají v podstatě stejný význam. I po víc jak padesáti letech učí čtenáře o nesplnitelné úloze naděje. Morante píše:

„Lidé se zcela přirozeně snaží vysvětlit si svět, ve kterém se narodili. Liší se tím od všech ostatních živočichů. Každý, třeba i neinteligentní člověk a nejhorší vyvrhel, se už jako dítě snaží nějak si svět vysvětlit. A podle toho si pak zařídí život. Bez toho by zešílel.“

Autorčiným úkolem je definovat, co to znamená pro ty, co žijí v historii. Pro ni jsou ovšem historie a životní příběh identické, obé je odsouzeno ke konečné zkáze. Krása, extáze, agónie, ale nakonec: osudovost a pesimismus. Tak Morante definuje román i historii. V tom se podobá naturalistům devatenáctého století, především Émilu Zolovi. A stejně jako Zola i ona se ptá, co umožňuje lidem přežívat navzdory všem příkořím. Naděje: to prokletí, ta fantazie, ta skrýš, to je (zdánlivě) vše, co drží fantazii žití při životě.

Každá postava v La Storia se musí s touto fantazií vypořádat. Davide Segre, tulák, který několikrát mění svoje jméno, aby skryl vlastní identitu, svou židovskou rodinu vyvražděnou nacisty, později propadnuvší drogám a zkaženosti, vždy upíná schizofrenickou naději k poezii, k anarchii, ke svému ideálu, navzdory faktu, že každým svým riskantním pokusem o jeho završení ten samotný ideál pošlapává. V narkotickém snu o novém městě po revoluci slyší:

„Krása je jenom obyčejný trik, abychom uvěřili, že je nějaký ráj, když každý naopak ví, že jsme od narození odsouzeni.“

Pro Morante je naděje jakýmsi trestem za prvotní hřích, možná prvotním hříchem samotným. Potrestán je každý. Stárnoucí Eppeduhý se drží naděje, že bude hrdinským osvoboditelem, a to i když je mučen a zabit za informaci, kterou nezná. Rodina mladého vojáka Giovanniho doufá v jeho nemožný návrat, a to i když už dávno umrzl na ruské frontě. Je-li Morante jakousi filosofkou, pak absolutně teleologickou, ale i důrazně o sobě pochybující. Vše by mohlo směřovat ke svému vlastnímu konečnému účelu – ale stejně tak může být všechno jinak – s nadějí.

V La Storia se zdá, že cílem Morante je tuto naději osvobodit, zbavit ji archetypů vysvobozené princezny, vznešeného zachránce, prozřetelného boha. Zbavit naději sentimentálních představ. Ale v tom případě, tvrdí Morante, musí naděje nejdřív projít svými typickými příběhy, teprve potom jim může uniknout. Mluvící psi a zpívající ptáci, ukolébavky na dobrou noc a dětské představy, to všechno tu je. Ale s pozadím nikoliv pouhé lhostejnosti, ale vypočítavé krutosti nasávají jejich sentimentální hodnoty surreálný vzduch, jas, který hraničí s magickým realismem. Neměli bychom z toho ale činit závěry, že Morante historii používá pouze jako kostru pro přesuny nesrozumitelných sil, ačkoliv žádná její postava nestoupá nikam blízko k vrcholu, na němž tyto síly stojí. Zůstávají hluboko dole a zjišťují, že realita historie se děje každý den, v chaotických činech jedinců lapených v běhu času.

Morante byla kritizována za překrucování historie prizmaty středopravého marxistického anarchismu a za osvojení příliš antiestablishmentového stanoviska politické levice. Její neukotvenost je ale namířena jedním směrem: podrobit naději zkoušce ohněm. A právě v útoku na tento abstraktní koncept tkví její největší úspěch (větší než jako kronikářky). To, co přežije, zůstane hagiografií se svými vlastními svatými ikonami. Jako první: Ida Mancuso, rozená Ramundo.

Ida (nebo Iduzza) snáší život definovaný čekáním, mesiášskou úzkostí. Na začátku románu žije ve strachu ze svého dívčího jména po matce, Almagià, které vyslovuje Almàgia a doufá, že prostým posunutím přízvuku unikne svému židovskému dědictví. Na jejím charakteru Morante nastiňuje obecné z konkrétního; utrpení mnoha utlačovaných lidí na mukách jednoho člověka, což charakterizuje snad všechny odnože literárního realismu a naturalismu. Morante ukazuje, že není nic skutečnějšího než čekání, že nejdelší část lidského času, a to i v dobách války, velkých, celou éru definujících událostí, se skládá z čekání a že čekání je možná hlavní složkou naděje.

Ida čeká na svého prvorozeného syna Nina, až napraví své ničemné způsoby, potom, až se zřekne fašismu, potom až se vrátí od partyzánů, potom až se po válce vrátí domů atd. Ale její prvorozený syn nemá zájem vrátit se do konvenční společnosti, společnosti, kterou od svého narození viděl jen ustrnulou a ničící samu sebe. Když ho Ida nutí, aby se po válce vrátil do školy, říká:

„Latina ústně, latina písemně, dějepis a matematika… Zeměpis… Zeměpis se budu učit na cestách. Dějepis, to je právě ta jejich komedie, co musí vzít konec! My tomu uděláme konec! A matematika… Víš, matko, které číslo se mi nejvíc zamlouvá? NULA!“

Není jasné, zda se Morante ztotožňuje s politickým ideálem skrze Nina, nebo truchlí nad nihilismem celé generace. Každou touhu konfrontovanou s její marností vždy nahlíží s lehkou ironií. 

To její druhý syn Useppe, ten ji nutí pokračovat i za těch nejhorších okolností, při nuceném stěhování, strádání a nemoci. V něm, dítěti německého vojáka Gunthera, který ji, než se vytratí na smrt, znásilní, jsou ztělesněny veškeré její pochybnosti ohledně židovského původu, budoucnosti italského národa, svého vlastního přežití i přežití nevinného. Jeho pohled se v románu stává ústředním a prvkem, jenž spojuje poezii, upřímnost, naději. A přesto ani on není ušetřen utrpení. V této, stejně jako ve všech ostatních situacích, je Idin život rozerván mezi čekání na spasitele a čekání na posla zatracení.

V literatuře od Morante je triviální proměněno ve velkolepé. Vše je vystaveno stejnému chirurgickému světlu, historie sama je podrobena praktické analýze, pitvě. Není to žádná archeologie. Je to ohledávání mrtvoly. Autopsie. Dokonce i zdánlivě vedlejší postavy v tomto hojně obydleném románu mají zanalyzované psychické a emoční pozadí a jsou do svého nejzazšího konce až posedle sledovány, dokud není téměř úplně jasný účel jejich osudu. Tyto analýzy, tyto portréty zastávají značnou část téměř sedmisetstránkové knihy.

Pokud v tomto případě Morante předkládá nějaký důkaz, pak toho, že literární minimalismus není jediným způsobem vyprávění příběhu v ranku poválečného realismu. Nikdy nebyla plně členkou neorealistického hnutí  (ačkoliv La Storia nese viditelné podobnosti se slavnými filmy Vittoria de Sicy a Roberta Rosseliniho).

Srovnání jistě už učiněné dříve: v poválečné tradici má blíže ke košatému, dávno ji předcházejícímu tolstojovskému vyprávění než břitké úspornosti Raymonda Carvera či Samuela Becketta, nebo dokonce ještě spořejšímu, úsečnému vyprávění jejího manžela a spisovatele Alberta Moravii. V kontrastu s ním se román Morante snaží neustále rozrůstat, obsáhnout každou část celku: světové události, definující obrazy, místní postavy, vzpomínky a reflexe. Ve výsledku je promyšleně obsáhlý, i když lehce rozvláčný. Jeho cílem je obsáhnout všechno (a v celé své šíři), což je čin ušlechtilý, ale paradoxní a má v sobě neřešitelný rozpor. 

Při zpětném pohledu Morante píše tak, že obrazy, které čtenáři předkládá, jsou vždy nevyhnutelné: je to jejich tragédie, a podle ní, zdá se, i vrcholná tragédie historie. Ještě předtím, než je čtenář před polovinou knihy konfrontován s obrazem dobytčích vagonů na nádraží, s historickými fakty, v dálce znějícím křikem, je jasné, že čtenář bude jejich nákladem šokován, nikoliv však překvapen. Morante naznačuje, že naděje sestává z přání něčeho jiného v nevyhnutelném; občas je výsledek naděje žádoucí, často nežádoucí, ale vždy neodvratný. To znamená být velmi pozorný vůči jednotlivostem, očekáváním, paranoiám. S nadějí, že nemožná alternativa existuje.

Kdosi neznámý vyhodí psaný vzkaz z dobytčáku, zoufale touží, aby jej Ida doručila na místo určení. Jeho text je prostý:

Uvidíte-li Efratiho Pacifica takže vzkazujej jsme všici při zdraví Irma Regina Romolo a ostatní. Jedeme doněmecka celá rodina mějte se dobře ještě ten účet Lazarino mu dá ještě stodvacet lir ten dluh prot

A lístek končí. Tváří v tvář masové vraždě to maří statistické vypočítávání. Odporuje historii. Ztělesňuje naději, protože se zdá obsahovat vše, světskost snů, normálnost každodenního života, nemožnost ztraceného štěstí. V zobrazení od Morante je tento drobný detail zveličen na úkor neúnavného chodu historie, je to obrana proti její brutalitě.

Je diskutabilní, zda kvůli románu tak sebevědomě historickému píše Morante právě takto přesný typ antihistorie, historie, která anuluje obecnosti věcných úvodů, jež předcházejí každou část, tím, že je vystavuje jejich protikladům: skutečným událostem každodenního života. V tomto ohledu se značná část kritiky zaměřené na ideologická vyznění románu začíná zdát scestnou. Kritik Robert Alter recenzující americké vydání románu v New York Times v roce 1977 jej výsměšně klade do protikladu, mezi jinými, k Middlemarch od spisovatelky Georgy Eliot, ale zásadní chybou je tvrzení, že La Storia je román idejí. Ve skutečnosti má mnohem blíže k románu o lidech. Právě proto se zdá chaotický, anarchický a očividně se vzpírá každému jednotícímu úsudku.

Morante ukazuje, že osobní je historické; historické, osobní. Že minulost zůstává pouze jako sbírka jasných charakterů představovaných chřadnoucími vzpomínkami, tragédiemi, které lze změnit, pouze když budou vzpomenuty, pojmenovány a jejich realita spolknuta minulostí. Zanechávají po sobě pouze hrstku relikvií: fotografii, spěšně napsaný vzkaz, kapesní nůž. Ta poslední relikvie je jediným viditelným pozůstatkem Idina znásilnění, ostatní není nic než „obláček kolem těla, který každý vidí“: přízrak, vidina. 

V románu je historie neoddělitelná od každodenní zkušenosti. První zkušenost malého Useppeho s vnějším světem (jemuž říká ne potom, co opakovaně slyšel matku, která mu tak naznačovala, aby nechodil ke dveřím) je blaženou zkušeností. Každé stéblo trávy, každý lísteček vykreslený. V malém, ale stále častěji, je zachycena veškerá tragédie románu prizmatem Useppeho zkušeností, a ty musí být otřeseny. Skrze něho vrhá Morante světlo na každý zářivý aspekt minulosti, stránku za stránkou pomíjející, zhasínající.

Morante také svou metodou ukázala cestu spisovatelkám, které přišly po ní. Třeba italská spisovatelka Elena Ferrante, dnes autorka bestsellerů, by mohla počátek svého vyprávění o dětství a mateřství, mladých přátelstvích v poválečném období, o bojích a výhrách obyčejných Italů, vystopovat ve vyprávění La Storia. Její oslavované Neapolské romány, počínaje L’Amica Geniale z roku 2011 (česky Geniální přítelkyně, 2016) jakoby kopírovaly podobnou cestu k La Storia Elsy Morante z roku 1974. I její jméno, pseudonym odkazující na autorčinu anonymitu, má určitou zvukovou podobnost s Elsou Morante. V jednom interview z r. 2014 pro New York Times se Ferrante vyznala ze svého obdivu:

Jsem vypravěčka příběhů. Vždycky mě zajímalo víc vyprávění příběhů než psaní. Ještě dnes má Itálie slabou narativní tradici. Krásná, úžasná spousta velmi pečlivě sepsaných stránek, ale nikoliv proud vyprávění příběhů, který navzdory své hustotě volně plyne. Okouzlujícím příkladem je Elsa Morante. Snažím se učit se z jejích knih, ale shledávám je nepřekonatelnými.

Stejně tak Morante předchází témata současné francouzské autorky memoárů Annie Ernaux, její hloubkový průzkum femininity, paměti, žité zkušenosti jako klíčového faktoru socio-historické skutečnosti. Na přelomu milénia vydala L'Événement (Událost), dílo o extrémní zkušenosti neplánovaného těhotenství, včetně potratu, jež obsahuje krátké odkazy na Idin boj z románu od Morante. Dřívější kritici jejího díla, většinou muži, za všechny Pier Paolo Passolini, nejspíš přehlédli, jak radikální posun od často ženského hlediska v psaní o historii Morante provedla. Elena Ferrante, Annie Ernaux, a dokonce i běloruská žurnalistka-spisovatelka Světlana Alexejevič na ni navazují.

Již nyní klasická La Place od Annie Ernaux, publikovaná v roce 1983 (česky Místo, 1995), pouhých devět let po románu od Morante, obsahuje paralelní pohled obyčejných lidí (učitelů, dělníků, rolníků, drobné buržoazie), tentokrát v její rodné francouzské Normandii, ale ve stejném vzedmutí historie. Jak Ernaux, tak i Morante vkládá do svých děl vlastní zkušenost jako způsob, jak jí projít, jako kdyby paměť byla fotografická, předmětem chemické změny při expozici, při vyvíjení.

Ve svém životě údajně zažila nemálo osobních bojů, včetně údobí, kdy se v osmnácti letech její samotářský životní styl dramaticky vzdálil životu její matky a dočasně ji vedl až k prostituci. Mezi svými literárními vrstevníky proslula jako konfrontační buřička dávající přednost kritické zuřivosti před tichým podrobením se. A stejně jako její protagonistka, má částečně židovský původ. La Storia sama není nijak okrajově inspirována jejím útěkem z fašistického Říma v roce 1943, kdy se spolu svým manželem Moraviou uchýlili do oblasti Ciociaria, což výstižně vykreslil ve svém románu z roku 1957 La Ciociaria, v angličtině Two Woman, v češtině Horalka (1962).

Existuje kupodivu autorizovaná biografie ve své době tak kriticky diskutované a tak vlivné autorky, co se týče následující generace. Kniha Woman of Rome: A Life of Elsa Morante (Žena z Říma: Život Elsy Morantové) od americké spisovatelky Lily Tuck byla publikovaná v roce 2008, známka nejisté popularity. Pravda, náročná varianta osobně-historicky-anarcho-marxistické fikce od Morante může být někdy těžká a neúprosná, její postavy vystavované takřka neustálému strádání a trýzni. Nejsou tak oblíbené nebo přitažlivé jako poklesle vznešené postavy Tomasiho di Lampedusy v Il Gattopardo (česky Gepard, 1963), například. Ale s rostoucím zájmem o realismus, autofikci a přehodnocování historie se kniha od Morante zdá být tichou výzvou o zpětné zhodnocení. Spisovatelky, které ovlivnila, tak již učinily.

Ať už je kritika jejího zpracování (či využití) globální tragédie pro dramatické účely jakákoli, Morante splnila nesplnitelný úkol, když obrátila žitou zkušenost v to, co již je: v historii. Přitom dává možnost dalším autorkám a předkládá (či snad odhaluje) ústřední prvek, který spojuje historické životy s historickými událostmi. Tím prvkem je samozřejmě naděje. Jsme odsouzeni k naději, píše. A zdá, že i tragický konec Idy udržuje tuto naději v katatonickém stavu. Naděje, že věci se mohou odehrávat různě, prostupuje u Morante oběma směry, do budoucnosti dosud neznámé, i do minulosti odsouzené ke konečnému zániku.

Článek o Else Morante napsal Joshua Jones, básník z Manchesteru, který v současnosti žije v Praze a podílí se na organizaci Festivalu spisovatelů Praha 2020. Článek Joshua Jonese přeložil z angličtiny Luboš Snížek s použitím výňatků z románu Příběh v historii, který z italského originálu do češtiny přeložil Zdeněk Frýbort.