Archivy | Autoři | Michael Cunningham

Hodiny (Paní Woolfová) Spojené státy americké    FSP 2019, 2010, 2006

Děti v zahradě klečí kolem čehosi na trávě blízko záhonu s růžemi. Vypadají úžasně: tři bytosti ve svátečním oblečcích, jako by je sem někdo přičaroval. V jedné chvíli tu k sobě v těsném objetí lnou dvě mladičké sestry, rty připravené k polibku, a vzápětí, v příštím okamžiku stojí v zahradě na nevelkém trávníku vedle sebe dvě vdané ženy středního věku a dívají se na skupinku dětí (Vanessiných, samozřejmě; pouze Vanessiných; Virginia žádné děti nemá a už také nikdy mít nebude). Vážný, hezký Julian; ruměný Quentin, který v růžových ručkách drží drobného ptáčka (je to drozd); malá Angelica, trochu stranou od bratrů, vyděšená, ale fascinovaná tím klubkem šedých peříček. Před lety, kdy byl Julian ještě docela malý, a Virginia s Vanessou vymýšlely jména pro potomky a románové postavy, navrhovala Virginia Vanesse, aby své budoucí dceři dala jméno Clarissa.

„Vítejte, děti,“ zavolá na ně Virginia.

„Našli jsme ptáčka,“ oznamuje jí Angelica. „Je nemocnej.“

„Slyšela jsem,“ řekne na to  Virginia.

„Ale ještě žije,“ prohlásí Quentin s vědeckou vážností. „Myslím, že bychom ho mohli zachránit.“

Vanessa stiskne Virginiinu ruku. Ach bože, pomyslí si Virginia, ještě před svačinou setkání se smrtí. Co se dá dětem v takovéhle situaci říct? Vlastně komukoli?

„Můžeme ho uložit co nejpohodlněji,“ říká Vanessa. „Ale tomu ptáčkovi nastal čas umřít, a my mu už nemůžeme pomoct.“

Ano, tak to je. Švadlena přestřihne nit. Takový je život, děti, nic míň, ale taky nic víc. Vanessa svým dětem neubližuje, ale nikdy jim nelže, ani kdyby šlo o milosrdnou lež.

„Měli bychom mu opatřit nějakou krabici a odnést ho do domu,“ navrhuje Quentin.

„To si nemyslím,“ odporuje Vanessa. „Je to divoký ptáček a jistě by si přál umřít venku, v přírodě.“

„Uděláme mu pohřeb,“ navrhuje radostně Angelica. „A já mu něco zazpívám.“

„Ještě je naživu,“ okřikne ji Quentin zprudka.

Bůh ti žehnej, Quentine, pomyslí si Virginia. Budeš to ty, kdo mě jednoho dne bude držet za ruku a bude u mě stát ve chvíli, kdy naposledy vydechnu? Zatímco co všichni ostatní si budou potají zkoušet řeči, které pak budou pronášet na mém pohřbu?

[...]

„Tak co – uložíme ji sem?“ zeptá se tiše Angeliky. Naklání se k ní, jako by se spolu dělily o nějaké tajemství. Proudí mezi nimi jakási síla, nejasné spiklenecké spojenectví, které má v sobě náznaky prvků mateřských i erotických. Je v ní vzájemné porozumění. Porozumění, které je tak dokonale sjednocující, že se nedá slovy vyjádřit. Virginia je cítí stejně bezpečně jako dotek vánku na své kůži, ale když se podívá pozorněji do Angeličiny tvářičky, přečte si v jejích jasných, roztěkaných očích, že ji tahle hra už začíná nebavit. S tou trávou a s růžičkami vykonala, co si předsevzala; a teď se už nemůže dočkat, až se to s tou samičkou vyřídí a ona bude moci zahájit pátrání po jejím hnízdě s vajíčky.

„Ano,“ souhlasí Angelica. Je jí teprve pět, ale už umí předstírat, že k danému úkolu přistupuje s  kdovíjakým nadšením, přestože jí jde jedině o to, aby všichni vyjádřili uznalý obdiv nad tím, co udělala, a pak jí dali pokoj. Quentin poklekne s ptáčkem v rukou a něžně, nesmírně jemně ho položí na mohylku z trávy. Ach – kdyby všichni muži byli brutální surovci a všechny ženy andělé, jak by to bylo jednoduché! Virginia si vzpomene na Leonarda, jak se mračí nad korekturou, odhodlaný vymýtit nejen chyby v sazbě, ale všechny náznaky tuctové průměrnosti, o kterých ty chyby svědčí. Vytane jí vzpomínka na Juliana z loňského léta, jak vesluje přes řeku Ouse, s rukávy košile vyhrnutými až k loktům, a jak jí připadlo, že právě toho dne, v té chvíli se Julian proměňuje z dítěte v muže.

Když Quentin odtáhne ruce, vidí Virginia, že pták leží na trávě nehnutě jako šedá opeřená hrouda, s křídly  přiloženými k tělíčku. Je jí jasné, že už je mrtvý, že skončil svůj život už v Quentinových dlaních. Vypadá, jako by ze sebe chtěl udělat tvorečka co nejmenšího. Očičko, dokonalý černý korálek, má otevřené, a šedé pařátky, větší, než by člověk čekal, má zkrouceně překřížené přes sebe.

Vanessa se k nim přidá a postaví se za Virginii. „A teď už pojďte pryč, všichni,“ zavelí. „Víc pro toho ptáčka udělat nemůžeme.“

Angelica a Quentin ihned bez odmlouvání uposlechnou. Angelica začne obcházet dům a přimhouřenýma očima zkoumá okapy. Quentin si otře dlaně do svetru a jde si je dovnitř umýt. (Má snad pocit, že mu ten ptáček zanechal na rukou stopy smrti? A věří, že mu je kvalitní anglické mýdlo a ručník tety Virginie pomohou odstranit?) Julian zůstane u Virginie a u Vanessy a nemůže se od té drobné mrtvolky odtrhnout.

„Angie by tak ráda našla to hnízdo,“ poznamená, „že toho ptáčka pustila z hlavy a úplně zapomněla, že mu chtěla zazpívat.“

Vanessa se zeptá: „Takže když jsme přišli o tolik dřív, nedostaneme za trest ani čaj, ano?“

„Ale ne,“ odpoví jí Virginia. „Mám všechno potřebné, abych vám mohla udělat čaj i bez Nellyiny asistence.“

„To ráda slyším,“ uklidní se Vanessa. Pak se s Julianem otočí zády k mohylce a vydají se zpátky k domu; Julian se do matky zavěsí. Než Virginia vykročí za nimi, zůstane ještě na chviličku stát nad růžemi obkrouženou kupkou trávy s mrtvým ptáčkem. Vypadá tak trochu jako letní klobouk. Mohla by sloužit jako chybějící článek mezi kloboučnictvím a smrtí.

Přála by si tady ležet místo toho ptáčka. Nemůže popřít, že po tom silně touží. Vanessa a Julian ať si ten čaj připraví sami a jdou si po svých. A ona, Virginia, ať se zmenší do ptačí velikosti a promění se z hubené, hranaté, problémové ženské v ornament na klobouku; v bláznivou věc, která nic nevnímá a o nic se nestará.

(Michael Cunningham: Hodiny. Překlad Miroslav Jindra. Odeon, Praha 2002, str. 95-96, 98-99)