Psaní jako výkřik za umlčené ženy

V šestnácti maturuje tak brilantně, že ji zapíšou do přípravného ročníku na prestižní Ecole Normale Supérieure v Paříži. V roce 1955 se stává první Alžířankou, která do této státní výchovné instituce pronikla (a platí to pořád). Je to však neklidná doba - začíná válka za nezávislost V roce 1956 alžírští studenti stávkují. Assia Djebar ze solidarity na žádnou zkoušku nejde a času využívá k napsání svého prvního románu La Soif (Žízeň), je jí dvacet let. Tím však překračuje jedno nepsané pravidlo, podle kterého je během studia na škole osobní publikace zapovězena. Ostatně těsně před tím, než jí v roce 1958 vyjde druhý román Les Impatients (Netrpěliví), je ze studia vyloučena. Tento krok šokuje i samotného de Gaulla, jenž se zprávu dozvídá od svého přítele a autorčina obdivovatele Maurice Clavela.

Denis Molčanov: Ve svých dvaadvaceti se vracíte do Maghrebu jako novinářka, natočíte dva filmy a napíšete další romány, pak vás ale teror ve vlastní, tehdy již "nezávislé" zemi přinutí ji opustit natrvalo. Ve svém životě jste stihla být historičkou, autorkou románů a próz, libretistkou, režisérkou - jako první žena z arabského světa jste byla zvolena mezi Nesmrtelné, přesto již od roku 1996 vyučujete francouzskou literaturu na univerzitách ve Spojených státech. Jak jste to všechno stihla?

Assia Djebar: Ten váš výčet vypadá opravdu hrozivě. Nejdříve bych však ženu od spisovatelky odlišila. Je to ta první, která někam odchází, z jedné země do druhé, aby hledala své místo. Takže v roce 1956 jsem vydala první román Žízeň a v padesátém osmém opustila studia i Francii - dostala jsem se na tuniskou hranici mezi alžírské uprchlíky a na žádost Frantze Fanona (jeden z prvních teoretiků tzv. třetího světa, autor Prokletých na Zemi) začala psát reportáže. Na univerzitě v Rabatu od roku 1959 a pak v Alžíru (1962) jsem se s vášní pustila do studia historie Severní Afriky. To jsou zkušenosti především mladé ženy, i když se po třetím románu Děti nového světa pouštím do dalšího (Naivní skřivani, 1967). To je, řekla bych, první etapa mojí cesty - přechody z jedné země do druhé ve znamení naprosté zvědavosti, hladu po prostoru

Ve vašich románech se pořád někam chodí, prochází a odchází. Uvědomujete si to?

To je můj starý zvyk, ráda chodím venku, potřebuji to i dnes v Greenwich Village nebo tady doma, v téhle lidové pařížské čtvrti, ale začala jsem už v Maghrebu, na dlouhých procházkách městem - je to touha dívat se do světla i stinných koutů, pozorně zachytávat výrazy v obličeji, útržky slov, rozdílnosti dialektu…

Téma "uvězněné" muslimské ženy a její "bezhlasnosti" pak musí takovou milovnici svobody přímo vybízet!

Vždyť mně stačí vzpomenout si na dětství, na léta dospívání, na mnoho mých příbuzných - o tomhle vězení mohu psát kdekoliv se zavřenýma očima! Myslím, že v roce 2000, když jsem ve Frankfurtu obdržela Mírovou cenu německých knihkupců, jsem říkala, že bych do literatury asi tak horlivě nevstoupila, kdybych se nemohla procházet ulicemi města zcela anonymně, jako někdo, kdo jde jen kolem, jako voyeur, byla jsem tehdy takový poloviční kluk. Tohle moje spojování chůze venku se slovy v románu, s rozletem představivosti a fikce asi pořád překvapuje. Ale pro mě je to ztělesnění první ze svobod - svobody pohybu, překvapující možnosti rozhodovat o tom, kam si půjdu, kde zůstanu, venku nebo uvnitř. Tady v Evropě se to může zdát dětinské, ale pro mě to byl na začátku 50. let skutečný přepych. A pak - jedná se přece o svobodný pohyb ženského těla na té nejostřejší hraně zákazu a jeho porušení, když se celá společnost ve jménu jakési tradice, navíc znetvořené a zakrnělé, pokouší, někde dokonce i dnes úspěšně, doslova věznit ženy, jinak řečeno polovinu sebe sama! "Procházet se venku" je pro mě v tom případě, jako když píšu své příběhy jazykem v neustálém pohybu.

Bohatost vašeho jazyka, ona polyfonie ukrytá ve vaší francouzštině je to, co čtenáře překvapí na prvním místě. Narodila jste se v severní Africe, z matčiny strany patříte do berberského kmene Berkaniů z Dohry, ale navštěvovala jste základní školu koloniálního stylu, klasické francouzské lyceum i soukromou koránovou školu…

Ano, tam jsme ve třídě byly jen dvě holky uprostřed samých chlapců! To jsme si užívaly.

Takže jste vyrůstala v muslimské tradici zakořeněné navíc ve specifické berberské kultuře?

V době koloniálního Maghrebu byla tato západní část Orientu mnohem konzervativnější než třeba společnost městského typu v Egyptě nebo na Středním východě - moje sestřenice, nejbližší příbuzné, se na začátku puberty, když byly prohlášeny za vdavek schopné, ocitly doslova v klauzuře, a to až do svého úplného stáří. To čekalo i mě, kdyby nebylo malého zázraku a já nepokračovala ve studiu na druhém stupni - umožnil mi to můj otec, učitel na základní škole a přesvědčený stoupenec cesty k modernitě, který se tímto jednoduchým rozhodnutím postavil tradičnímu muslimskému konformismu.

Pamatuji si scénu "Mladičká dívka poprvé na cestě do školy" ve vaší sbírce Arabské ženy ve svých komnatách. Příběh prvního milostného dopisu, který jste schovávala a který u vás našli.

No vidíte, mně tyto podrobnosti už vypadly z paměti, jak se říká. Ano, pak přišla moje první zapovězená schůzka - psal mi klasické verše v knižní arabštině. Ve svém posledním románu Nikde v domě svého otce píšu, jak moc mi to tehdy imponovalo.

Takže doma jste mluvili arabsky a výuka na škole probíhala výhradně francouzsky?

Ano, a v koránové škole jsem se ještě krátce učila klasickou arabštinu - jinak se, jak víte, mluví v nejrůznějších dialektech. Bývala bych se v Ecole Normale přihlásila na katedru arabštiny, ale ta v té době vůbec neexistovala. Toho lituji nejvíc, i když na druhou stranu mi to umožnilo studium historie, které mi při psaní vždycky dobře posloužilo.

Ten váš jazykový amalgám je pro mě jako překladatele fascinující. Svůj první román jste se tedy rozhodla napsat ve francouzštině?

Ano, literární arabštinu jsem zas tolik neznala, a tak jsem začala psát v jazyce bývalých kolonizátorů, který se přesto a nenávratně stal jazykem mého uvažování - stále však miluji, trpím a také se modlím (tedy když se modlím) v arabštině, své mateřštině.

Myslel jsem, že berberština…

Jsem přesvědčená, že to je jazyk tajně ležící v samotných základech mé existence - jazyk Antiney, královny Tuaregů, u kterých tak dlouho vládl matriarchát, a Jugurthy, který rozhodně vzdoroval římskému imperialismu. Na berberštinu zapomenout nemohu, její skandující rytmus mě při psaní neopouští - přestože jí nemluvím. Právě ona mě už svou formou nutí opakovaně říkat "ne" a - jako žena a především po celou dobu mé psané tvorby - tvrdošíjně odmítat i celé části naší kultury, když se jazyk ležící na jejích počátcích vzpříčí kvůli příliš svévolným zasahováním státu do života jednotlivců, válcováním jedním náboženstvím a ústrky, které mají tento můj jazyk sprovodit ze světa.

Také vám tento postoj způsobil četné potíže - v roce 1962 jste se stala první Alžířankou, která kdy přednášela moderní historii země na alžírské univerzitě. V roce 1965 se ale své pozice vzdáváte - nesouhlasíte s povinnou arabizací výuky historie a filozofie.

Ono "ne" se může zdát jako tvrdohlavost z hlouposti nebo pýchy - přitom se jedná o instinktivní naslouchání hlasu toho spodního jazyka bránícího se populárním svodům nebo módě. Bez něj by se časem vytratilo moje já a já mnoha dalších umlčených žen, které na rozdíl ode mě do škol nemohou, zůstávají negramotné, tedy bez hlasu a možnosti odporu - jen ten jejich vlastní jazyk jim zbývá. Tohle vzdorující ne, které se ozývá často dřív, než ho myšlenka dokáže ospravedlnit, ve mně zní formou a tónem berberštiny - tam je základ mé osobnosti a mé literární tvorby.

Po Naivních skřivanech (1967) následuje deset let odmlky, vy přejíždíte mezi Francií a Alžírem a pak v roce 1975 nabízíte alžírské televizi projekt celovečerního filmu právě na téma života berberských žen ve vašem rodném kraji Cherchell a okolních horách. Vzniká úžasný film, z kterého právě prýští ten potlačený ženský výkřik po svobodě, na pokraji mezi dokumentem a hraným filmem - formát, který je dnes ostatně znovu ve velké oblibě. Vaše Núba žen na Hoře Šenúa získá v následujícím roce 1979 Cenu kritiky na benátské Mostře.

Ano, to bylo slávy Ale rok předtím byla Núba na nátlak, už nevím koho vlivného, stažena z programu maghrebského Filmového festivalu v Kartágu. Núba, to je druh rozsáhlé hudební kompozice v rámci tradiční arabské hudby vzniklé ve středověké Andalusii.

Núba ale také znamená "čekat na řadu" jako hudebníci, kteří museli čekat, než na ně před kalifem přijde ve skladbě řada, no, a v jednom slovním spojení, mulet núba, je to označení "té, která čeká, až na ni přijde řada", tj. v noci, v lůžku svého polygamního manžela a pána.

Proč jste se ve své literární tvorbě odmlčela na dlouhých třináct let?

Byla jsem upřímně přesvědčena, že se mohu stát frankofonní spisovatelkou. Ale pomalu se začaly otvírat nové otázky - během těch několika let odmlčení jsem si začala uvědomovat, že v rámci psané arabštiny existují problémy, na které prostě nedokážu odpovědět, nemám na to kompetence. Zato v běžné, každodenní řeči je tomu úplně jinak. Už proto dělat film pro mě neznamenalo odvrátit se od slova ve prospěch obrazu. Já ostatně spíš než o filmu mluvím raději o "zvukovém obrazu" - i to je způsob, jak se vracet k pramenům řeči.

Chtěla jsem si rozšířit tvůrčí nástroje k vytvoření komplexnějšího prostoru, v kterém by text poezie, zvuky, hudba, zpěv i ticho fyzicky existovaly pospolu, s cílem ukázat právě ten svět, který ven nesmí - svět muslimské ženy.

Právě proto asi vaše Núba ve své době v Alžírsku šokovala svým otevřeným feministickým postojem - ve filmu se úmyslně vyhýbáte náhledům z mužského světa.

V každém případě se o tom hodně mluvilo, ale s odstupem času mohu říct, že jsem jen ukazovala reálný svět, ve kterém je muž jako partner ženy naprosto "mimo záběr". Já vlastně ten film ani nemám doma, už jsou to roky, co jsem ho neviděla.

Vzhledem ke své současné práci, možná poslední knize o svatém Augustinovi, mém krajanovi, se co možná nejvíc věnuji psaní a nechci si rušit mysl zbytečnými obrazy, nemám moc času, takže jsem se zbavila televize.

Ani do kina nechodíte?

Kdepak, nějak mě to už nepřitahuje, nechci se rozptylovat - já stejně místo příběhu nakonec vždycky sklouznu k práci kamery, vystředění obrazu, střihu. Možná bych teď sestříhala i svoji Núbu, vzpomínám si, že jsem tam nechala několik příliš dlouhých záběrů. Víte, očekávalo se ode mě, že jako arabská žena začnu ukazovat to, co se ukázat nesmí, a možná jsem si to na začátku i naivně představovala. Ale neměl to být film pro turisty, zvídavé cizince Obraz sám o sobě má sílu vzdoru, vzpoury. Nechtěla jsem ukazovat ten obraz zevnitř. Který znám já. Ale ten zvenku, obraz žen pohybujících se v prostoru patřícím mužům. Chtěla jsem ukázat to, co je vidět pořád, ale jinak - jako kdyby si člověk protřel zrak, na všechno zapomněl a viděl nově. Znovu, jinak ukázat onu banalitu.

Na začátku 90. let dochází v Alžírsku k postupnému oklešťování politických a společenských svobod, k moci se dostává Islámská fronta spásy a deset let trvající občanská válka zdecimuje téměř všechny výdobytky boje za nezávislost - zmizí tolerance a nastoupí zabijácká komanda se svatým posláním. Zemřelo mnoho vašich přátel?

Ano, v té době bylo zavražděno mezi 50 až 150 tisíci lidí - často bez rozsudku, jen tak na ulici. Napsat jsem o tom musela, nechtěla jsem, aby ti přátelé zmizeli bez vzpomínky - to myslím svojí Alžírskou bělobu.

Je to také ústřední téma v souboru povídek, který následoval hned poté - Oran, mrtvý jazyk (1997). Vzpomínám si na pasáž, kde hrdinka popisuje svoje ukrývání, převleky a strach z toho, že si ji na ulici vystopují a druhý den ji před domem prostě sestřelí.

Oran je kniha, ke které mám asi nejsilnější osobní pouto. Z jednoduchého důvodu - všech sedm povídek je dokumentárních. Všechny až na jednu pojednávají o násilí, ale jsou to dokumenty o skutečných událostech. Zapisovala jsem je hned, jak jsem je zaslechla na ulici, při náhodných setkáních, na základě narychlo získaných informací, když jsem v létě 1996 projížděla Paříží všechny, tedy až na jednu, vyprávějí o násilí v Alžírsku 90. let, byl to jediný způsob, jak jsem se mohla udržet na nohou a neupadnout do deprese. Tolik mrtvých mezi nejbližšími přáteli!

Na začátku tohoto roku jste si na newyorské univerzitě vyžádala "sabatový" rok, abyste se mohla plně věnovat vaší poslední knize o svatém Augustinovi. Proč právě tento církevní otec?

Protože je to krajan, můj předek. Nevím, jak je to u ostatních, ale já nikdy přesně nevím, proč se pouštím do knihy, až do okamžiku, kdy se jakoby položím do brázdy a začínám opravdu plout. Pak pracuji intenzivně a celkem rychle. Ale s Augustinem to jde pomaleji, myslela jsem si, že půl roku bude stačit, ale ukázalo se, že příprava materiálů mi zabere více času. Augustin se narodil v roce 354 v Thagaste, později se stal biskupem v Hippo, kde také v roce 430 zemřel - obě města jsou v severovýchodní části Alžírska na hranici s dnešním Tuniskem. Víme, že podnikl také cestu do mého rodného města - Cherchell a jeho příjezdem do Cherchell začíná moje kniha

Takže opět na pomezí fikce a dokumentu?

Fikce to být příliš nemůže, je to historická osoba, ale i tu musí spisovatel rozhýbat, dát jí život - nedávno se v Marseille našel soubor dvaceti jeho zcela neznámých dopisů, i to mi pomáhá. Pracovní název je zatím Augustin na cestě, samozřejmě zůstane knězem, bojovníkem s donatisty, ale mě zajímal především pohled na Augustina jako na svědka své doby, té otřesné bídy, kterou jsem před studiem pramenů příliš nevnímala - problém prodeje dětí například, otroctví. Této práci se nyní věnuji vlastně neustále.

připravil Denis Molčanov
opublikovaly Literární noviny, 26. 7. 2010
foto © Štěpán Pech, Festival spisovatelů Praha