Pan Mani Avrahama B. Jehošuy

„…bylo to příjemný, takhle si tam ležet pod teplou dekou, kolem najednou ticho, za obrovským oknem v kamenném výklenku se naproti mně prostírala Judská poušť, připadala jsem si jako odtržená od světa, nějakou dobu trvalo, než taxikář sehnal sestru a přivedl ji, a ta sestra evidentně poznala na první pohled, že jsem Izraelka, a ne jen nějaká turistka, a hned z ní byla cítit odtažitost, a já jí začala lámanou angličtinou vysvětlovat, co mi je, a ten taxikář mě taky pomalu doháněl k šílenství, dál tam stál a vůbec se neměl k odchodu, naprosto komická figurka, beze studu tam okouněl a pozorně poslouchal, a řeknu ti, je to ostuda, tolik let nás ve škole učili anglicky, a když pak chce člověk říct něco základního, jako těhotenství nebo potrat nebo krvácení, nevzpomene si na žádné slovíčko, a pak se do toho vmísil taxikář a něco jí arabsky vysvětloval, a ona se okamžitě rozčílila, jak si mohl dovolit mě sem vpustit na vlastní pěst, a vůbec, že mě měl odvézt rovnou do Hadasy.“

„Přesně tak, a já viděla, že mě nehodlá ani zběžně vyšetřit, jen mě chce přesvědčit, abych vstala z postele a pokračovala taxíkem do Hadasy, a protože její angličtina nebyla o moc lepší než moje, jen gestikulovala, ukazovala na řidiče a pořád opakovala, Hadasa, Hadasa, a on, trochu zaražený z toho, co svou zbrklostí způsobil, se k ní přidal, začal zoufale rozhazovat rukama a vemlouvavě vykřikovat: Hadasa, džúiš chospital, ale mně, mami, se odtamtud vyloženě nechtělo, prostě jsem se odmítla kamkoliv přesouvat, protože jsem byla šíleně unavená z celé té peripetie na hřbitově, a navíc jsem cítila, že za chvíli začnu krvácet, a věděla jsem, že jestli mám to krvácení zastavit a zachránit svoje děťátko, musím zůstat ležet, a tak jsem jen vrtěla hlavou, skrčila jsem se pod dekou a zuby nehty se jí držela, aby mi ji nemohli stáhnout…“

„Jo, bránila jsem se… No a co? Protože mě urazilo, jak se mnou zacházejí. A co jsem jako měla dělat? Jednou jsem se dostala k nim, tak ať mě aspoň vyšetří a zjistí, co mi je… Čeho se báli? Menší lékařské vyšetření by je snad nezabilo, my se o ně v našich nemocnicích taky staráme…“

„(…) No a když ta sestra viděla, že se mnou nehne, nasupeně vyšla ven a taxikář, celý schlíplý, že je to celé jeho vina, vyběhl za ní, možná šla někoho přivolat, ale mezitím uplynula hodina a krvácení pořád nikde, byla mi zima, chvílemi jsem se poddávala blažené dřímotě, jen občas jsem pootevřela oči a pozorovala Judskou poušť, na východě planula taková suchá záře, myslela jsem na to, jak se všechno pomalu zklidňuje, a napadlo mě, že teď bych si vlastně mohla dojít na záchod a podívat se, co se stalo, třeba to nějak poznám, a na chodbě jsem zahlédla toho řidiče, dřepěl tam posmutněle a čekal, nevím na co, asi aby mě odvezl do Hadasy, nebo až mu zaplatím, a tak jsem šla zpátky k němu a dala mu peníze, aby měl radost, protože on za nic nemohl, za nic nemůžete, řekla jsem mu a přátelsky se dotkla jeho barevné čapky, a on mi porozuměl a uctivě zasalutoval, a pak jsem vešla na toalety, byly staré, ale prostorné a světlé, blýskaly se čistotou, nad záchodovými mísami a obrovskými umyvadly se třpytily mosazné kohoutky, a já zašla do jedné kabinky a prohlédla si kalhotky, a opravdu tam nebyla krev, ale taková strašidelná skvrna, mami, zčernalá, a uprostřed ní něco bylo, jako by se tam něco rozmázlo, možná kousek z něho, mami, a já se uvnitř začala zalykat zoufalstvím, a pak jsem ty kalhotky zabalila do novinového papíru, který tam ležel, a už jsem neměla žádné náhradní, takže jsem si jen natáhla šaty a bylo.

No a pak jsem se vrátila na pokoj, taxikář už na chodbě nebyl, jen zdálky se nesla ozvěna kroků, a já si znovu zalezla do postele a takhle jsem tam ležela, plná bezzii, naděje, chvílemi jsem usínala a zase se probouzela, až nakonec přišla sestra a zatřásla mnou, tentokrát s ní byl mladý snědý lékař, který mluvil trochu hebrejsky, a ten mě začal s chladným odstupem vyšetřovat, všechno jsem mu řekla a taky jsem rozbalila ty noviny a ukázala mu skvrnu na kalhotkách a on si je mlčky prohlížel, pak s nimi došel k oknu a zkoumal je na světle a já mu mezitím popisovala všechny svoje fyzické pocity a on poslouchal, ale ani se mě nedotkl, nic si nezapisoval, jen poslouchal, občas mě zarazil a zeptal se, napůl podrážděně a napůl výsměšně: A jak jste na to, prosím vás, přišla, že jste těhotná? Kdo vám to řekl?

Ale ať jsem mu vysvětlovala, kolikrát jsem chtěla, že se mi zpozdila menstruace a že jsem měla plodné dny, a líčila jsem mu ty bolesti, jeho to nepřesvědčilo, sice nepřeháněl jako ty, mami, neříkal, máte moc bujnou fantajako pořád si ode mě udržoval odstup, ačkoli mně by vůbec nevadilo, kdyby mě vyšetřil, dokonce ani puls mi nezměřil, jako by mu bylo naprosto jasné, že když přijde do nemocnice ve východním Jeruzalémě Izraelka jako já, musí v tom být nějaká provokace, sice nevěděl jaká, ale rozhodl se držet se od ní dál jako od ohně, a když jsem se ho už poněkolikáté zeptala na tu skvrnu, jestli si myslí, že je to nebezpečné, viděla jsem, že jí nepřikládá žádnou důležitost, jen mávl rukou, to nic není, asi jen… a já poznala, že chce říct ‚nějaká špína‘, ale na poslední chvíli se zarazil a řekl ‚nějaké bláto‘, a bylo na něm vidět, jakou má radost, že zná tohle hebrejské slovo, bláto, a ještě několikrát to zopakoval.“

„Jo, to je všechno… Pak přece jenom zabalil kalhotky do novin, že je pošle do laboratoře na rozbor, a pak se na mě najednou tak hrubě utrhl, měla byste se vrátit tam, a neurčitě mávl rukou k západu, běžte zpátky k matce, k otci, běžte někam k vám na středisko, máte svoje zdravotní střediska, a zase to slovo zopakoval s takovou podivnou záští, jako by jeho nenávist k Izraeli byla namířená hlavně vůči našim zdravotním střediskům, ani ne tak vůči té instituci samotné, jako vůči tomu slovu, a pak trochu smířlivěji dodal, že jestli si tam chci ještě chvíli poležet, hodinku dvě, tak můžu… Pak řekl sestře něco arabsky a oba odešli, ale po chvíli se ta sestra vrátila a přinesla mi tác s obědem a nemocniční kalhotky, abych se mohla převléknout…“

(…) „Tak kolem páté šesté, když už se začalo smrákat a do pokoje se pomalu trousily první pacientky, staré Arabky, zřejmě je na pár dní pustili domů a teď se vracely, a já se honem obula a vypadla pryč, vyšla jsem na silnici, slabě osvětlenou pouliční lampou, v dálce se na černajícím obzoru mihotala světla dvou měst jako dvě roztříštěné, rozpité čáry, kolem nemocniční brány stály pojízdné stánky s ovocem a potravinami a já cítila, jak se na mě ze všech stran lepí mužské pohledy, všichni na mě gestikulovali, ukazovali, že mě někdo volá ze sanitky, která rozváží nemocniční personál domů, a představ si, byla to zase ta moje sestra, skončila jí služba, seděla tam už převlečená do normálního oblečení, nalíčená a elegantní, a zvala mě, abych si nasedla a jela s nimi, možná litovala, jak mě předtím vyháněla, nebo se bála, že mě tam budou obtěžovat chlapi, tú Džerúsalem, prohlásila zvesela, jako bychom nebyli v Jeruzalémě, ale někde mimo něj, na cestě k němu, jako by pro mě na světě neexistovala žádná jiná možnost, a mně v tu chvíli, mami, tam na hřebeni hory, kdy se za soumraku v dálce slévala dvě města, opravdu připadalo, jako by se Tel Aviv nacházel za devatero horami v říši pohádek, tak neskutečně působil, a tak jsem se, mami, takhle navečer rozjela do Jeruzaléma z protisměru, se zaměstnanci nemocnice, kterým skončila služba, a byla to tak úžasná cesta, mami, to si nedovedeš představit, projížděli jsme místy, kde jsi nikdy nebyla, přes čtvrti a vesničky uvnitř Jeruzaléma, opuštěnými vádí, kde ještě ležely poslední ostrůvky sněhu, vjížděli jsme do temných ulic, na rozbité asfaltky plné louží, tu a tam se najednou vynořilo barevně svítící centrum, kde to žilo, děti i dospělí nosili koše nebo vedli oslíky a všichni působili tak pohodově a vyrovnaně, by byli spokojení se životem, jako by si i na nás už zvykli, a řidič, který jel skoro krokem, aby se propletl křivolakými uličkami, se čas od času vyklonil z okénka, aby prohodil pár slov nebo zažertoval s kolemjdoucími, kteří kolem nás proudili sem a tam, a každého dovezl přímo před dům, a takhle jsme dlouho kroužili městem, až u Jafské brány vystoupila jako poslední ta sestra, která se nade mnou slitovala, a já chtěla vystoupit s ní, ale řidič mi posunkem naznačil, že mě klidně odveze dál, až do židovské části města, a zeptal se, na jakou adresu to bude, aby mi předvedl, že zná v Jeruzalémě každý kout, ale já nechtěla, aby kvůli mně musel jezdit daleko, a tak jsem odpověděla, víte co, nejblíž je to k Jeruzalémskému divadlu, tak když tak tam, a najednou jsem měla pocit, že poprvé za ty tři dny v Jeruzalémě nemířím do protisměru, ale jedu správným směrem, tím nejprostším, po proudu, a tak jsme teď ujížděli ulicemi, které jsem si od rána pamatovala tiché a liduprázdné, ale navečer bylo i tady živo, zábava v plném proudu, a přestože po sněhu už nebylo ani památky, zdálo se, mami, že už jen vzpomínka na něj lidi zvláštním způsobem uspokojuje, jako bychom obstáli ve zkoušce, zvítězili v souboji s přírodou, a tak jsem se zase ocitla u Jeruzalémského divadla, znovu ve stejnou hodinu, v půl sedmé, ale tentokrát bylo divadlo osvětlené a před vchodem postávali lidé, a já, mami, jsem bezmyšlenkovitě tak jako každý večer zamířila dolů po pláni za parkovištěm poblíž špitálu, jako bych se vracela domů, jako by se ze mě toho dne stala pravá Jeruzalémanka, stará Sefardka vonící po Arabech…“

(úryvek z knihy)

Avraham B. Jehošua: Pan Mani (z hebrejštiny přeložila Magdalena Křížová)
úryvek publikován se svolením nakladatele

Související články: A. B. Jehošua: Cestování s Julií | K překladům Avrahama B. Jehošuy | Román Milenec vyšel v českém překladu | A. B. Jehošua v rozhovoru s Geršonem Šakedou | Síla a lítost | Přál bych si k tvorbě víc klidu | Osvobozující nevěsta