Michael Cunningham v Praze

Poslední román Michaela Cunninghama By Nightfall začíná obětováním zvířete. To když na Broadway do koně táhnoucího kočár s turisty narazí auto. Pro uspěchané Newyorčany je krev jen dalším opojením na každodenní cestě. Ale pro Petera Harrise, který uvízl v zácpě, kde se život nikam neposouvá, symbolizuje mrtvé zvíře ztrátu, špatný směr a chyby jeho vlastního života.

Peter nedávno oslavil třiačtyřicáté narozeniny. Má spokojené manželství, fajn kariéru, dost peněz a dobré přátele. Ale teď je tady a cítí, že žije úzkoprsý a unavený život. Čeká na cokoliv, co ho zvedne ze židle. To se mu také přihodí.

„Mistake přijede, na nějaký čas.“ Peterova žena Rebecca má třiadvacetiletého bratra Ethana, známého jako Mizzy (což je zkratka pro Mistake). Narodil se stárnoucím rodičům, když už si mysleli, že nemůžou počít. Mizzy je půvabný, nespolehlivý, někdejší závislák na drogách, který nechal studií na univerzitě Yale. „Je jedním z těch chytrých mladých lidí, kteří si prostě představují, že mládí, inteligence a vůle se lehce přemění v perfektní zaměstnání, které se časem objeví samo od sebe.“

Rebecca je do svého mladšího bratra zblázněná. Chová se typicky ženským způsobem, střídavě jako jeho matka a milenka. Jde o těžko snesitelnou lásku. Potěšení, jež vždy zklame. Nezaměstnanému Mizzymu pomáhá řešit finanční problémy.

Autor se pustil do klasického příběhu o nezvaném nebo nečekaném cizinci či hostu. Jeho příjezd přináší chaos, sebepoznání i tragédii. Podobná událost se děje jednou za život. Může mnohé změnit. K dobrému i zlému. Ten příběh známe, ať už z klasických, nebo současných děl. Cunningham (vzpomeňte si na triptych v Hodinách) šetří energií na slabiny a nitra svých postav. Stačí přečíst stránku a už se těšíte na další. Vypráví sice příběh, ale ne zas až tak moc. Neubíjí vás detaily. Prostě se těšíte na to, co bude dál.

Cunningham píše tak dobře a tak úsporně, že ho lze srovnat s básníkem. Dialogy jsou obratné a rychlé. Jeho psaní je řemeslně zvládnuté – roztahané či naopak smrsknuté vždy v pravý čas. A že jsou některé vsuvky příliš dlouhé? Komu připadají moc dlouhé? Proč jsou tak dlouhé? Dobrý román se přece pozná tak, že nás provokuje. Nutí nás, abychom se s autorem hádali.

By Nightfall je dílem o nitru. Ztvárňuje agónie. Cunningham nás postaví doprostřed lidské hlavy. Můžeme sledovat jeho život. Nejen že Peterovi rozumíme a sympatizujeme s ním. V některých ohledech se jím dokonce staneme. Stejně jako se to děje nám samým v oněch osudových a strašlivých chvílích, když jsme vykročili na určitou cestu. Tou cestou zde je touha.

Peter obchoduje s uměním. Kupuje a prodává. Loví krásno a v byznysu nachází autenticitu podobnou Keatsovi. Mnohé moderní umění je neoddiskutovatelně nekrásné. Peter se s tím pere a nebojí se obrovské, arogantní ošklivosti – protože má v sobě svojí specifickou krásu. Už jeho vlastní život, aspoň mu to tak připadá, se stal pohodlným a banálním.

Mizzy vypadá jak obživlá socha od Rodina. Peterovi způsobuje to samé, co krása provádí nám všem (a nezáleží na sexu či sexualitě) – chce si na něj sáhnout. Peter přijíždí domů. Má za sebou smutné setkání s přítelkyní, která pravděpodobně umírá na rakovinu. Slyší sprchu. V páře vidí svou manželku tak, jak vypadala před dvaceti lety: mladistvou a sexy. Dost ho to vezme. Tělo je samozřejmě Mizzyho. Jedná se o klasické pomatení pohlaví.

Cunningham píše lehce, i když poukazuje na hrůzu stárnutí a na hledání mládí. Ne jako na symbol nějakou slaboduché fantazie, ale jako na ideál svobody, slibů, nenucené a nestoudné krásy. Vábí na Tadzia spíš než na Lolitu. Jde spíš o tužby než sex. Peter nevyhnutelně dovolí Mizzymu, aby ho políbil.

Není nijak překvapující, že Cunningham dokáže s umem zaranžovat závěr románu. Je tam další oběť - lidská. Když totiž chceme dospět a nejen zestárnout, musíme se od některých věcí oprostit. Nechci prozrazovat konec. Chci jen říct, že Cunningham je soucitný (nikoliv sentimentální) spisovatel.

By Nightfall je k Peterovi, Rebecce a Mizzymu tvrdý. Ani jednoho z nich jsem si nějak zvlášť neoblíbila. Také proto, že Cunningham odhaluje bolavé marnivosti, které oni (i my ostatní) radši tajíme. Jako třeba důležitou malbu, kterou Peter nikdy nerozbalí. Ukáže se, že není ničím víc než mazanicí. Mizzy trhá na kusy jejich životy a nakonec se ukáže, že uvnitř není druhořadým pozérem.

Peter pochopí, že jeho umělci nejsou jediní, kdo musí hledat nové cesty. Patří mezi ně i on sám. Stejně tak Rebecca a všichni další obyčejní lidé v obyčejném světě. Práce, jež tvoří život, musí být znovu stvořena. Znovu a znovu. Většina z nás podobnou věc zjistí v určitém věku. A když není život tragédie, vynecháme-li šťastný konec, co nám zbývá? Odpuštění, říká román: „Začal jí vyprávět o všem, co se stalo“.

Jeanette Winterson pro NY Times
redakčně kráceno
přeložil Tomáš Rákos
By Nightfall vydalo nakladatelství Farrar, Straus and Giroux

foto © Rossano B. Maniscalchi, PWF 2006

Související články

Rozhovory: Michael Cunningham v rozhovoru s Michaelem Marchem | Cunninghama psaní pohltilo | Řekli by, že kecám | Věřím v sílu lásky | Jeden čas mi nestačí

Články: S Michaelem Cunninghamem o projektu Freddie Mercury | Překládat Michaela Cunninghama je radostná a obohacující zkušenost | recenze románu By Nightfall z pera Richarda Olehly

Ukázky:Domov na konci světa | Hodiny (prolog) | Vzorové dny | Domov na konci světa (doslov) | Párty | Ve snu | Dějiny umění

Video: Michael Cunningham čte z By Nightfall v Café Louvre v Praze (2010) | Autorské čtení Michaela Cunninghama v Městské knihovně v Praze (2006)

Fotogalerie: Michael Cunningham v Praze