Tom Sandqvist: Slovo, které vede myšlenky na lov

Dada bylo zvláštním hnutím. Tradiční umění a historie literatury nevěnovaly donedávna moc pozornosti okamžikům předcházejícím slavnou novinovou zprávu v Zürcher Allgemeine Zeitung vydanou 2. února 1916, která informovala o založení Kabaretu Voltaire a zvala mladé umělce, aby přišli a přinesli s sebou své nápady a příspěvky. Mnoho zevrubných studií se naopak pokoušelo stopovat „kořeny" dadaismu například k německé expresionistické divadelní tradici a různým západoevropským formám absurdity. Teprve před sedmi lety se americký historik umění Steven A. Mansbach dotkl možnosti jiné „skryté" historie Dada, přesto však přenechal jiným, aby sami do této možnosti nahlédli blíže. Podle něho se velká část moderny nepopiratelně zrodila na východním okraji průmyslové Evropy - konstruktivismus v carském impériu, jedinečné tvůrčí formy kubistického expresionismu v habsburských Čechách a dadaismus v královském Rumunsku. Díky ohromnému zeměpisnému záběru od Baltu až po Balkán došlo k formulování nové estetiky pokrokového charakteru a jasné kulturní příslušnosti - filosofie, která zásadně definovala poslání celého moderního hnutí. Západní literární historikové dlouho pohlíželi na dadaistický večer roku 1916 v Kabaretu Voltaire jako na svéráznou událost a vskutku definující fenomén ve vývoji modernismu. Nicméně, říká Mansbach, přestože nepodává žádný hmatatelný důkaz o svém tvrzení, z rumunské perspektivy může být tento milník interpretován ještě jinak. V Bukurešti a Jasy se Dada rodilo pozvolna. Ještě dříve, než toto slovo vůbec vzniklo, byla tato města okouzlena a provokována dadaistickou poezií a prózou i dadaistickými divadelními představeními, ačkoli se tomu tehdy tak neříkalo. A tak, když skupina rumunských modernistů odjela do Švýcarska, přivezla na jeviště Kabaretu Voltaire „dadaismus", který byl již důležitou a veřejně manifestovanou formou uměleckého projevu v jejich vlasti.

Mansbach dále říká, že umělecká tvorba vnímaná západními umělci a curyšským obecenstvem - a posléze celou řadou historiků - jako zcela nová, byla ve skutečnosti mezistupněm ve vývoji rumunského moderního umění. Dadaismus se totiž jako forma radikálního vyjádření nejnápaditěji prosadil právě v Bukurešti (a Jasy) - a jeho expresivní projevy také v Záhřebu a Bělehradu -, a nikoli v Berlíně, Hannoveru, Rotterdamu nebo New Yorku, kde jeho vývoj historikové umění dokumentovali nejdříve.

Většina stručných encyklopedií umění a literatury, ale také kvalifikovanější studie konstatují, že Dada se zrodilo 5. února roku 1916, kdy Hugo Ball a Emmy Henningsová založili v Curychu Kabaret Voltaire. To je pravda jen částečně, protože údaj o přesné chvíli zrození a přesném místě „porodu dítěte" nebere v úvahu žádný z možných okamžiků početí, ani - když na to přijde - žádnou z příslušných kulturních a historických souvislostí v pozadí této události, kromě uznání různých roztroušených uměleckých a literárních podnětů, hlavně v Německu, které mohly ovlivnit aktivity dadaistů v období těsně před vypuknutím první světové války a během ní. Spolehlivé prameny se sice zmiňují o Tristanu Tzarovi i třech bratrech Jancových, kteří se všichni narodili v Rumunsku, ale často se zapomíná, že byl ještě jeden umělec původem rovněž z Rumunska, který se účastnil pohoršujících aktivit v Kabaretu Voltaire patrně již od prvního večera, a to Arthur Segal. Je určitě pravda, že stovky umělců, spisovatelů, herců, novinářů a dalších intelektuálů z celé Evropy žily a pracovaly v malém švýcarském městě společně s dalšími stovkami politických uprchlíků, profesionálních revolucionářů a anarchistů. Ale skutečnost, že polovina z první skupiny dadaistů byli Rumuni, je přece jen do té míry pozoruhodná, že si tato skutečnost žádá lepšího vysvětlení, než jen že to byla pouhá náhoda.

Zatímco se zdálo, že Hugo Ball je hnací silou, pokud jde o organizační vedení kabaretu, nespornou hvězdou zábavnější stránky společného podniku byla jeho snoubenka Emmy Henningsová, alespoň než nějaký čas po prvním chaotickém představení 5. února přijel do Curychu Richard Huelsenbeck. Avšak tím, kdo se nakonec stal nejslavnějším umělcem vystupujícím na prknech kavárny Meierei a především nesmírně se snažícím proměnit hnutí v celosvětovou událost, byl přirozeně muž jménem Tristan Tzara, který, podle deníku Hugo Balla Die Flucht aus der Zeit, byl jedním ze čtyř členů „orientálně vypadající delegace", která se dostavila na úplně první představení. Těmito muži s aktovkami a obrázky v podpaždí byli kromě Tzary bratři Marcel a George Jancovi, a ten čtvrtý, jehož jméno Ball nepostřehl, musel být buď Jules Janco, nebo Arthur Segal. Ostatně Tzara byl tou dobou již uznávaným rumunským básníkem a právě ten večer četl některé „starobylé" básnické skladby, jež byly později odhaleny jako básně publikované v roce 1915 v rumunském před-avantgardním časopise Chemarea, který založil Tzara společně se svým blízkým přítelem, rumunským básníkem Ionem Vineou (Eugenem Iovanakim). V tomto časopise Tzara také poprvé místo svého skutečného jména - Samuel Rosenstock - použil svůj slavný pseudonym: „smutný ve své vlastní zemi" („trist en tsara").

Jinými slovy, i když Hugo Ball a Emmy Henningsová uskutečněním svého dlouholetého snu založit literární kabaret prakticky umožnili vznik hnutí Dada v roce 1916 v Curychu, máme řadu důvodů věřit, že nebyli tak významní, pokud jde o ideový, filosofický a umělecký náboj dadaismu, který umožňoval rozvinout jeho absurditu, jak se tomu dělo během prvních rozhodujících měsíců například v Lautgedichte, automatickém psaní, nesmyslné poezii, recesi a uštěpačné provokaci, právě tak jako v dadaistickém experimentálním výtvarném umění a designu. Už samo pátrání po původu termínu Dada odhaluje další zajímavá fakta, co se týče otázky vztahu hnutí Dada k východní Evropě. Ačkoli role Tristana Tzary při křtu dadaismu je vysoce diskutabilní, z hlediska rumunského může být spojena s nejzajímavější okolností, jež se zdá potvrzovat, že to přece jen byl Tristan Tzara, kdo nese zodpovědnost za křest a kdo zároveň přivádí Dada jeho rumunským pramenům blíže, než si literární vědci dosud uvědomovali - totiž že jeho narozeniny (16. dubna 1896) si podle starého pravoslavného kalendáře můžeme spojit se svatým mučedníkem Dadou.

Spojení Dada s východní Evropou a zvláště Rumunskem se vskutku zdá být ještě hlubší, vezmeme-li v úvahu nejen dosud skoro úplně opomíjené biografie rumunských dadaistů, s výjimkou Marcela Janca díky autoru jeho životopisu Harrymu Seiwertovi (1993), ale také východoevropské kulturní prostředí obecně a zejména pak umělecké, ideologické a ideohistorické „kořeny" dadaismu, které mezinárodní výzkum kdoví proč soustavně přehlíží. Například fakt, že se Samuel Rosenstock a Aron Sigalu (Arthur Segal) narodili a vyrůstali v rumunském knížectví Moldavie na přelomu posledního století, stejně jako že se bratři Jancovi narodili a prožili své mládí v rumunském hlavním městě Bukurešti, kde se k nim nadto přidal Rosenstock během svého studia na střední škole, až dosud nijak neupoutal pozornost vědců, ačkoli se všeobecně uznává, že výraz Dada znamená v rumunštině „Ano, vskutku máš pravdu". Je to tím podivnější, že Tristan Tzara svůj rumunský původ nikterak neskrýval, navzdory tomu, že - jak sám říkal - během dětství v rodném městě Moinesti snil o tom, že se stane tak nezúčastněným, jak jen to bude možné, jakýmsi „ne-člověkem" bez osobitých vlastností. Jak již bylo řečeno - na malinkém pódiu kavárny Meierei onoho prvního večera Kabaretu Voltaire, kdy četl své vlastní verše, které pro tuto příležitost rychle přeložil, se jevil jako zcela zralý rumunský básník, mistr svého oboru. Některé z těchto básní byly již dříve publikovány v časopise Simbolul - literárním časopise, který mladý Rosenstock, používaje pseudonym S. Samyro, založil již v roce 1912 společně s bratry Jancovými, Ionem Vineou a dalšími rumunskými intelektuály.

A není náhoda ani to, že se časopis jmenoval Simbolul, protože symbolismus byl pro rodící se bukurešťskou avantgardu hlavní inspirací. Jedním ze spisovatelů, který musel mít na přelomu století na mladého Rosenstocka rozhodující vliv, byl rumunský Alexandru Makedonski, který povzbudil jeho zájem o francouzský symbolismus a básníky, jako byli Maeterlinck, Verhaeren, Laforgue a Corbiére, kromě „samozřejmých" vzorů, jakými byli Rimbaud, Baudelaire a Verlaine, kteří byli tehdejší rumunské literární scéně dobře známi. Alexandru Makedonski byl nejvýznamnější postavou rumunského symbolismu, jehož poezii charakterizují například excentrické alegorie, absurdní kombinace verbálních představ, novotvary, jazyková opakování a pořádná dávka ironického humoru.

Přesto se zdá, že přímí následovníci Makedonskiho, „ti ostatní", mezi nimi i Ion Minulescu, možná měli pro Samuela Rosenstocka dokonce větší význam než samotný mistr. Minulescu, miláček symbolistických bohémů Bukureště, byl v roce 1925 avantgardním deníkem Integral označen pro rumunskou poezii za stejně důležitého, jako byl Guillaume Apollinaire pro poezii francouzskou. Zároveň bylo řečeno, že Rosenstock nedělal nic jiného, než že ve svých nejranějších básních napodoboval Minulescua. V tomto kontextu je také více méně vyloučeno nezmínit se o enfant terrible Rumunska na přelomu století, a sice dramatikovi a nemilosrdném společenském satirikovi Ionu Lucovi Caragialovi, na kterého se také odvolává rumunský vědec Marin Sorescu, když popisuje dadaisty v Curychu jako gang mladíků, vždy připravených na nové kanadské žertíky vyznačující se zřejmou zlomyslností a teatrálností. Podle Sorescua se dadaisté jeví jako skutečné Caragialovy postavy v plné akci.

Dále - v roce 1928 básník Geo Bogza založil svůj vlastní časopis, jehož vyšlo pouhých 5 čísel, a nazval jej Urmuz - podle pseudonymu soudce nejvyššího odvolacího soudu v Bukurešti, Demetru Demetrescu-Buzau, virtuóza absurdity v rumunské literatuře a, podobně jako Caragiale, duchovního bratra Alfreda Jarryho a Christiana Morgensterna, který pět let předtím spáchal sebevraždu a který ovlivnil nejen Samuela Rosenstocka, ale mimo jiné také Eugenea Ionescua. Jeho Bizare Pagini jsou překvapivě bláznivé, absurdní, groteskní a z hlediska literární tradice zcela nesrozumitelné povídky porušující veškeré zákony empirické skutečnosti a pravidla literární fikce, příležitostně také klasickou větnou stavbu a jazykovou logiku, které vykreslují svět plný černého humoru, morbidních fantasií a logických kotrmelců.

I bez jakéhokoli bezprostředního či okamžitého spojení s evropskými avantgardními směry byl Urmuz zjevně velice dobře informován například o italském futurismu. Marinetti například byl v Bukurešti populární již od okamžiku, kdy začal Makedonski v 90. letech 19. století přispívat do jeho Poezie, a je-li Urmuz mezi literárními vědci na západě téměř neznámý, pak neméně významná je skutečnost, že Marinettiho první futuristický manifest byl publikován v rumunských novinách Democratia v Craiově téhož dne - 20. února 1909 -, kdy byl zveřejněn v pařížském Le Figaru. Jen o několik dnů později vyšlo v dalších rumunských novinách a denících několik komentářů, díky nimž se futurismus stal velmi známým a široce diskutovaným tématem mezi rumunskými umělci, spisovateli a dalšími vzdělanci. Z toho plyne, že když se Hugo Ball po roce 1914 seznámil s futurismem, byl již Marinetti 5 let znám v avantgardních kruzích Bukurešti jako otec „ultramoderního" futurismu a opěvován jako první vlajkonoš nejnovějších směrů v současném umění a literatuře.

Je více než zjevné, že Tristan Tzara a ostatní rumunští dadaisté v Meierei nemohli být - kromě nepřímého vlivu Urmuzu - neovlivněni dalším „absurdním" rysem rumunské kultury, a sice mnohdy velmi silným spodním proudem výstřednosti v rumunské literatuře obecně, zvláště pak v rumunské lidové slovesnosti a folkloru. Rumunské lidové písně doina se nápadně podobají Lautgedichte přednášeným v Kabaretu Voltaire, než aby to byla pouhá náhoda, třebaže tato souvislost evidentně není tak zřejmá, jako časté použití výstředních, pestře zbarvených a většinou groteskních masek a kostýmů z kartonu navržených Marcelem Jancem, mezi něž patří slavný Ballův kostým biskupa použitý v divadelním představení 14. července 1916. Při pohledu na tyto kostýmy si nepřipomínáme jen například bizarní masky používané v představeních koledníků - colinde - hraných kolem Vánoc venkovskými mladíky v rumunských vesnicích takřka po celé zemi nebo podobné maškary vystupující na lidových slavnostech v celé střední a východní Evropě, ale také další druhy masek a kostýmů přináležející téměř zcela odlišné tradici, mnohem bližší geografickému původu rumunských dadaistů a jejich kulturnímu pozadí.

Jeden úhel pohledu na tyto souvislosti nám dokonce poskytují mnohé z nespočetných definic hnutí Dada, které nabízejí sami dadaisté. Většina z nich podtrhuje nedogmatický charakter Dada a definuje je jako svrchovanou filosofii tvrzení a paradoxů. A tak například Richard Huelsenbeck, blízký Tristanu Tzarovi, říká, že Dada je duševní rozpoložení, pohyb s klidem, naivita pokoušející se nabýt vrchu nad prostým rozumem. Podle něho je Dada nezávislé na ničem a schopné se vším se spojit. Dada je pružnost sama, Dada spočívá uvnitř sebe sama a jedná ze svého vlastního popudu, nepotřebuje žádný důkaz ani ospravedlnění, Dada je ryzí tvořivý proces - podle jiných definic pak není Dada ani osobní ani neosobní, nemá ani kvality ani ctnosti ani vlastnosti, je vším a zároveň ničím podle slavného výroku Hanse Arpa: „Dříve než Dada tu bylo, bylo Dada tu." Dada existovalo ještě dříve, než byl stvořen vesmír. A skutečně, jak již bylo naznačeno, Dada má opravdu pojítko k Bohu, přes svatého mučedníka Dadu. Nezdá se ale, že je to Bůh křesťanský, ale ten, kterého alespoň v Meierei museli dobře znát a snad dokonce vyznávat: totiž Jahve.

K jakým úžasným objevům tedy dospíváme, když hrajeme dadaistickou hru na schovávanou tak říkajíc naruby a hledíme na „absurdní" označení Boha a pojetí Ein Sof v Sefer ha-Zohar, Knize záře, jednom z kanonických textů kabaly, kde nacházíme označení téměř shodná s mnoha definicemi Dada vyslovenými samotnými dadaisty. Toto by byly samozřejmě pouhé hříčky se slovy a metaforami, nebýt nezvratného faktu, zcela ignorovaného jak západními, tak rumunskými literárními historiky, že všichni Rumuni v Curychu roku 1916 - tedy Tristan Tzara a bratři Jancovi, stejně jako Arthur Segal - pocházeli z židovských rodin, ve kterých východoevropská židovská kultura hrála podstatnou roli: od ortodoxního rodu Sigalových po předpokládanou, byť ne zcela potvrzenou asimilaci rodiny Rosenstockových. Pozoruhodný je například fakt, že jak Samuel Rosenstock, tak Aron Sigalu se narodili a vyrostli v té části země, kde byly komunity s více než 75% Židy, z nichž absolutní většinu tvořili Aškenazim vyznávající chasidismus a hovořící jidiš - „dadaistickým" jazykem, který Tristan Tzara a Arthur Segal, a patrně i bratři Jancovi, museli znát. Samozřejmě museli být obeznámeni s mnoha putovními jidiš divadelními společnostmi předvádějícími své hlučné „absurdní" hry - mimo jiné od Avrama Goldfadena, zakladatele prvního profesionálního židovského divadla v Moldavské Jasy v roce 1876 -  a také s chasidskými liturgickými modlitbami a písňovou tradicí silně připomínající večery Kabaretu Voltaire. Jidiš kultura zůstává vždy stranou  západního způsobu nazírání světa a mísí racionální s iracionálním, groteskní s absurdním, vznešené s vulgárním, lingvistickou hravost se satirickými útoky proti kdejaké domnělé intelektualitě, zobrazuje jedinečnou schopnost rozpoznat logiku bláznovství a přetvářet logické v nesmyslné. Zde, ve vlasti Jidiš, žily lež a pravda tak blízko sobě navzájem, že vztah s absurdnem nemohl být zakoušen jako něco problematičtějšího než život sám. Nezdůrazňuje snad Arthur Segal ve své teorii Rovnocennosti (kterou rozvinul během svých dadaistických let v Asconě) rovnost všech vizuálních elementů malby, tak jako všech bytostí ve vesmíru, a nepřipomíná nám „mnohobožství" chasidismu? Mnohokrát také bylo také svědecky doloženo a potvrzeno, že v jádru východoevropského židovství existovala jakási dvojakost „způsobená" jednak vůlí k asimilaci a zároveň zvláštním úsilím udržet si specifickou odlišnost ve vztahu k okolním kulturám.

Výsledkem je zvláštní druh koláže navzájem si odporujících podnětů, sdělení, příběhů, nápadů a myšlenek, jež držely pospolu díky pochopení faktu, že paradox je skutečnou podstatou života. Proč byl Samuel Rosenstock v dětství tak posedlý sněním o tom, že je nikdo? A proč Tristan Tzara tak zdařile tajil svůj židovský původ, ale nikoli ten rumunský? A netropí si Tristan Tzara žerty sám ze sebe a z klišé o chudém východním Židovi, obchodním cestujícím s konfekcí, když nás v roce 1920 vybízí, abychom si koupili šaty od Aa, Tzarova alter ego, který dává 25 % slevy a má modré oči, a zároveň tohoto pana Aa nepřímo ztotožňuje s cynikem Diogenem, když říká, že psi mají také modré oči? V témže manifestu o panu Aa antifilosof také hraje stejnou hru na schovávanou, kterou hrálo tolik soudobých asimilovaných Židů, když dělali všechno možné, aby splynuli s kulturou většiny, a přitom bojovali se špatným svědomím kvůli zradě svého vlastního kulturního původu:

Dobře se na mě podívej!
Jsem hlupák, jsem klaun, jsem podvodník.
Dobře se na mě podívej!
Jsem ošklivý, mám tvář bez výrazu, jsem malý.
Jsem jako vy všichni!

Tzara jako by zde oslovoval nejen nežidovskou většinu, ale nepřímo i Židy, kteří jsou ještě neasimilovaní, když jim doporučuje, aby nedělali to, co udělal on sám, a současně odhaluje svou vlastní strategii skrývání své „skutečné" identity:
Již žádné pohledy!
Již žádná slova!
Přestaňte se dívat!
Přestaňte mluvit!
Protože já, chameleon proměny infiltrace s vhodnými postoji - mnohobarevnými názory pro každou příležitost, velikost i cenu - dělám přesný opak toho, co radím ostatním.

Asimilace v silně antisemitském Rumunsku byla záležitostí nelehkou. Pokud si Samuel Rosenstock zvolil změnu jména jako vstupenku k integraci, jak bylo nedávno naznačeno, a pokud jeho pseudonym neznamená jen „smutný ve své vlastní zemi", což v Rumunsku nepřímo poukazuje na problémy zapříčiněné např. antisemitskými zákony a nepřátelským postojem většiny populace, pak současně s ozvěnou jména francouzského básníka Tristana Corbiéra je zde ještě jedna pozoruhodná okolnost související s jeho židovským původem -  totiž skutečnost, že jidiš výraz „tzure" znamená „neštěstí" nebo „soužení" a stejné slovo se v hebrejštině vyslovuje „tzara".
Scénář výstavy Dada East v Kabaretu Voltaire v Curychu
září - listopad 2006:


přeložila Michaela Červenková